Nová huť: Škoda stávky

Jak svědčí zprávy o neúspěšných přípravách stávky, spíše by byli kritizováni za to, že házejí písek do soukolí kapitalismu. Jistě by je neminulo odsouzení, že žádostí o vyšší mzdy dělají problémy podniku, který přece tak pěkně prosperuje. Proto je třeba se odborářů zastat. Stávkovat je skutečně právo pracujících, navíc právě odbory Nové huti se na prosperitě podniku nemalou měrou podílejí.

Všechno to spíš působí jako zázrak - české hutnictví bylo patnáct let v těžké depresi. Po těžkoprůmyslnické euforii socialismu, kdy oceláři byli pilířem zbrojní produkce Varšavské smlouvy, najednou nevěděli, jak své výrobky uplatnit. Snaha o transformaci i hledání odbytu byly marné a hutě stále vytvářely jen nové dluhy. Dnes už nemá nikdo zájem rozplétat důvody, jestli za desetiletí neúspěchů mohou těžké výchozí podmínky, úplatní politici, neschopní manažeři, anebo světová ocelářská krize koncem minulého desetiletí.

Odboráři Nové huti byli vždy nápadně aktivní. Podporovali modernizaci, když podnik řídila manažerská firma Petrcíle. A když se manažeři dostali do problémů, odbory zabránily, aby firmu ovládli spekulanti s nejasným podnikatelským záměrem - konkrétně lidé kolem Radima Masného. Odbory pak aktivně hledaly silného investora. Dost krátkozraká byla jejich snaha dostat do hutí izraelsko-ruskou firmu Shiran, o jejíž záměrech se také moc jistého říct nedalo a jejíž zástupci se úporně skrývali před českou veřejností.

Zástupci dělnictva spravili svou reputaci, když posléze žádali, aby do Nové huti vstoupila nadnárodní firma Ispat indického podnikatele Lakshmi Mittala. Pak se stal ten zázrak: z roku 2002 na rok 2003 se stala Nová huť ziskovou firmou, socialistický mastodont se změnil na užitečnou součást druhého největšího ocelářského impéria. Indové najednou dokázali využít předchozích investic a různí se názory o tom, jak to vlastně dokázali. Jistě umějí lépe obchodovat a navíc rychle roste světová poptávka po oceli. Také začali kontrolovat materiálové vstupy i produkty, které z podniku odcházely. Pokud se tedy kradlo, tak se s tím přestalo. Možná by to dokázal i někdo jiný, třeba český podnikatel. Jenže po patnácti letech zkoušek v mnoha hutích České republiky by to byl zbytečný experiment.

Odbory, kterým vzrostla prestiž, dnes chtějí navázat na předchozí úspěchy, a vybojovat zaměstnancům vyšší mzdy. Nepodařilo se jim to a dokonce i novináři jim vyčítají, aby to s nátlakem nepřeháněly. Vždyť přece v Nové huti se propouští méně než v jiných podobných podnicích a průměrné mzdy jsou také větší než jinde, loni to bylo plných 22 tisíc 718 korun měsíčně. A čtyři procenta slíbená vedením podniku Ispat Nová huť na letošní rok přece nejsou k zahození. Stávka nevyšla, když odbory nesehnaly polovinu podpisů všech zaměstnanců. Tvrdí, a dá se tomu do značné míry věřit, že zaměstnanci byli pod silným tlakem manažerů. Tisk potom neúspěch akce uvítal.

Takové hodnocení je ovšem krátkozraké. S odbory to má každý podnikatel těžké, zvlášť když jsou příliš silné a neumožní prakticky žádné potřebné změny. Pokud ale odbory nejsou, rostou rizika zaměstnanců. A při vší úctě k manažerům i liberální ekonomice - zaměstnanci jsou také lidi.

V některých velkých i malých zahraničních podnicích na českém území jsou role rozděleny úplně jednoznačně: co vedení řekne, to musí zaměstnanec splnit. Platí to o přesčasech, přeřazení na jiné místo, práci o víkendech, termínovaných smlouvách. A existují zprávy, že to končí diskriminací na pracovišti, dokonce sexuálním obtěžováním. Těmi nelidskými manažery bývají často čeští ředitelé, kteří se chtějí zavděčit zahraničním majitelům. Jindy sami cizinci, kteří ovšem bývají do Čech přeřazováni, protože se na Západě neuplatní, a teď si nezodpovědně užívají nečekaně velkou moc.

Jen zdánlivě jsou takové podniky efektivnější. Který se tak chová, o tom může být jisté, že využívá lacinou pracovní sílu a pokud se jen trochu zdraží, potáhne se svou výrobou dál na východ.

Je logické, že také Ispat si bude chtít v Nové huti usnadnit situaci. Tamní odbory, asi nejsilnější v České republice, přes všechny chyby podniku prospěly. Dnes se snaží řešit problém, o kterém se v Česku raději nemluví a je třináctou komnatou. I přitom mohou odbory dělat chyby, třeba jsou skutečně jejich mzdové nároky přehnané a třeba opravdu neměly vyhrožovat hned stávkou. Veřejnost by je ale měla vyslechnout minimálně se stejnou pozorností, jako úspěšné manažery jejich podniku.