O četbě četmo
Ty tam jsou časy, kdy jsem pohlédl na tištěný text, zakousl se do něj a nepustil, dokud jsem se tvrdohlavě neprohryzal až k samotnému konci. To nyní otevřu knížku a zabořím oči do textu a v tu ránu začnu klimbat. To jsem tak zhloupnul? Ptám se sám sebe. Chlácholím se smyšlenkou, možná skutečností, že mám už za ten můj život přece jen načteno. Mám proto čas od času právo zavřít oči a nos zabořit do rozečtené stránky.
Hlavně to ale musím tajit před jistou svou přítelkyní, s níž se znám od dětských střevíčků. Tehdy nám bylo zhruba patnáct. Tvořili jsme poněkud nestejnorodou skupinu kamarádek a kamarádů. Znali jsme se z pravidelných pobytů na horách a v létě na pionýrském táboře. Dívka pocházela ze vzdělané a sečtělé rodiny, kde se mluvilo najednou několika jazyky, protože oba rodiče byli multilingvní. Kamarádka taky.
Zakoukala se v tom čase do jednoho kamaráda a nevěděla, jak to nastrojit, aby se i on zakoukal do ní. Byl takové klukovské dřevo. Svěřila se mi se svou touhou a poprosila, zda bych nebyl té lásky a dřevo trochu nepošťouchl. Co bych byl neudělal pro přítelkyni. Pošťouchl jsem a mládenec po několika dnech váhání se vyjádřil a optal se – samozřejmě zprostředkovaně – zda by moje kamarádka s ním nevyrazila do kina. Navrhoval jakýsi western či co. Já ho zarazil. Nemůžeš tak zhurta, varoval jsem. Je to dívka vzdělaná a kovbojové asi nebudou její gusto. Dávali právě premiérově Vančurovo Rozmarné léto. Tak jsem ho poslal, aby koupil dva lístky na tento slavný Menzelův film. Dívka byla volbou unešena. Její city začaly doslova bouřit.
Několik dní po onom osudovém randeti jsem sečtělou kamarádku potkal. Proti očekávaní –smutnou. Dostala kopačky? Naopak kopačky dala sama. „Představ si,“ začala mi líčit tu milostnou hrůzu. „Všechno bylo dobrý, dokud jsme si nešli sednout do kavárny a nedali se do řeči. Začala jsem… jak jinak, pomyslel jsem si … o knížkách. A on se mi přiznal, že dosud nepřečetl jedinou…!“ Výkřik s vykřičníkem na konci se zapíchl do tetelivého vzduchu.
Na obecné škole mi přicházeli legrační spolužáci, kteří, když jsme si měli něco potichu přečíst, tak si pro sebe čtené mumlali často tak nahlas, až čtené dolehlo k paní učitelce, která se podivovala, co to ten hlasitý čtenář ve skutečnosti čte!? Až později jsem se dozvěděl, že lidé, kteří se do textu neumějí ponořit v naprostém tichu, kteří si naopak musejí pomáhat polohlasitým hláskováním, se vlastně nikdy nenaučili a nenaučí číst a rozumět čtenému. Zkrachovalý milý mé kamarádky byl právě ten případ.
A přece i pro něho mám dnes řešení. Elektronickou čtečku. To je takový ten forichtung, co si do něho přes počítač natáhnete spoustu knih a pak je hezky jednu po druhé popořádku přečtete, neusnete-li, samozřejmě. Ten forichtung se jmenuje čtečka nejen proto, že si v ní počtete. Ona umí text na obrazovce sama nahlas přečíst. Místo aby si čtenář slabikoval čtené, slabikuje mu je čtečka. Moje kamarádka však tuto variantu nedávno striktně zamítla. Virtuální kniha pro ni není knihou. Nelze se do ní zabořit ani očima, ani posléze třebas i nosem.
Důvod k rozchodu prostě trvá.
