O chůzi pěšmo

Znám kupříkladu celou řadu mladých párů, které spolu chodí, a přitom neudělají jeden krok pěšky. Vozí se v automobilech anebo ohrožují se na životě v českém neurvalém městském provozu zatvrzele šlapajíce do pedálu kola. Chodit spolu zdaleka neznamená vykračovat si spolu po rybniční hrázi, lemované alejí lip, zasněně poslouchat kvákání žab a rybí skoky do výšky nad rozčeřenou hladinu. Chodit spolu mnohdy znamená užívat si adrenalinových zážitků. Skupinově skákat z letadla. Navštívit restauraci jakoby z doby kamenné a radovat se, že jste neurvalým personálem, oděným do hrubě vydělaných kožešin, častováni nezdvořilými větami.

Nejen spolu chodit, ale i rozejít se není jen takové lehkonohé slovíčko, jak když jste se s někým srazili na rohu, to je ale náhodička, zrovna jsem na tebe myslel, a po několika neupřímných otázkách a stejně neupřímných odpovědích se zase rozejít, abyste zas na sebe narazili na dalším rohu, což už zpravidla náhoda tolik není. Rozejít se znamená odtrhnout se jeden od druhého. A vůbec se přitom nemusíte rozcházet pěšmo!

Chodit pěšmo nemusí nutně znamenat jít šourikem. „Šourikem“ je nádherné slovíčko. Voní pubertou a všeobecným vzdorem dospívajícího jedince vůči všem a vůči všemu. Když vzdorovitě řekne, že se tam dá dojít šourikem, má tím na mysli, že i ten nejlínější a nejneschopnější chodec tu vzdálenost zvládne. Dokonce i proti vlastní vůli.

Jít šourikem je určitě totéž co jít pěšmo, a přece tomu někdy tak být nemusí. Ta paní, kterou jsem onehdá potkal ve Stromovce, by asi hrubě nesouhlasila, že šla šourikem nebo pěšmo, i když opravdu šla. A ta šla! Zdálky bylo už vidět, jak energicky máchá rukama, dopředu, dozadu a zase dopředu, dozadu, jak kmitá nožkama, také dopředu, dozadu a znovu dopředu dozadu, a blížila se rychlostí věru strhující. Když mě míjela, zdvihla mírný van větru, jak rozrážela vzduch kolem sebe. Ta paní nešla ani pěšmo, už vůbec ne šourikem. Provozovala „walking“.

Jako dospívající mladík jsem pěstoval atletiku. S úžasem jsem tehdy pozoroval, jak kolem atletického oválu rázují chodci. Fascinující byla jejich prdelka. Kmitali nohama tak, že se jejich prdelka vychylovala prudce ze strany na stranu. Někdy jsem se až bál, že půlka přesahující právě obrys závodníka se osamostatní a ulétne. To nebyl „walking“. To byla závodní chůze. Svým způsobem chůze pěšmo. „Walking“ provozujíce, nekmitáme prdelkou, jen nohy energicky vytrčujeme jednu před druhou a rukama mácháme, jako bychom se chtěli odrazit od samotných nebes.

A jak tak přemýšlím o chůzi pěšmo, jda pěšmo, zastavil vedle mě můj soused v automobilu, jeda mým směrem. Nabídl mi, pojď, já tě tam hodím. Tak jsem šel, aby mě tam hodil.

Jak jinak!? Zase ne pěšmo!