O humoru úlevném

Anekdota, již mám na mysli, do té kategorie nepatří. Určitě vznikla v průběhu války, nejspíš na pryčně koncentračního tábora, rozhodně v souvislosti s probíhajícím holokaustem. Pan Kohn s panem Katzem, ležíce na pryčně, si povídají, podaří-li se jim tu hrůzu přežít, co udělají jako vůbec první krok hned po válce. Pan Kohn se zahledí před sebe: „Zajdu do známé kavárny na Ringstrasse. Poručím si pravou vídeňskou. A ať jsem škodnej, dám si, pane vrchní, sachr a dnešní noviny. Loknu si kávy, sním dort a počtu si v novinách. Pak je odložím a budu tu nádhernou chvíli vychutnávat. Kdyby náhodou do kavárny zabloudil Hitler a zeptal, jestli ty odložené noviny jsou volné, řeknu mu: Pro něho, pane Hitler, ne!“

Nezdá se vám ta anekdota v souvislosti s holokaustem přehnaně mírná? Taky se mi zdála. Dokud jsem si neuvědomil, že na hrůzy, které Hitler vyvolal, žádnou přiměřenou odpověď nenajdu, pokud její přiměřenost budu poměřovat mírou obludnosti hitlerovských hrůz. Jen se tak bezděky nechávám vtáhnout někam, kde jsem se patrně ocitnout nezamýšlel. A pokud se domnívám, že najdu toužebně očekávanou úlevu, dám-li Hitlerovi v odpověď po čuni, tak se zatraceně mýlím.

Humor pana Kohna na rozdíl od mé rány do čuni je úlevný. Ačkoli sní o vídeňské kavárně, leže na pryčně vedle Katze, oběma se před očima mihotají přízračná zjevení táborových hrůz, nezřídka se jim řítí i do snů v podobě vražedných obrazů zabijáckých nacistů a trhají jim spánek na kusy, aby napůl probuzeni si trpce uvědomili, že skutečnost je ještě horší; ačkoli pan Kohn je obklopen všeobsáhlým a všudypřítomným násilím a do nebe volající nespravedlností, odpověď nehledá ve starozákonním „oko za oko“, ale v návratu do civilizovaného světa, kam vstup Hitlerovi jednou provždy zapoví.

Nijak nepodceňuju prostředí, jež pan Kohn s panem Katzem musí snášet, prostředí, jež oba drtí vzteklou a neúprosnou krutostí. Přesto či právě proto úlevu nacházejí, když se s ní, byť na chvíli, vypořádávají nastavením kavárenského zrcadla. Podtrhli jím až komickou absurditu všudypřítomného zla. Představuji si Hitlera, byvše mu odmítnuty volně ležící noviny, jak zkroušeně přešlapuje před panem Kohnem, jak do Hitlera, který náhle všem překáží, drcají hbitě se pohybující přičinliví číšníci, jak majitelka kavárny provrtává očima toho divného otrapu, z něhož žádná útrata nekouká. Zlo poražené civilizací je sice dál nebezpečné. Také ale trapně směšné.

„Pro něho, pane Hitler,“ opakuji po panu Kohnovi, „pro něho a jemu podobným vůbec žádné noviny nejsou a nikdy ani volné nebudou!“

Tu náhle slyším, jak si spíš pro sebe, než pro okolí, pan Kohn broukl: „Jen aby!?“ Pochybovačně potřásal hlavou, vysrknuv poslední doušek té pravé vídeňské.