O lidech kurážných
Vlastně je mi líto té paní či slečny, jejíž hlas se ozve na druhé straně drátu, když doma zvednu telefon a uslyším otázku, zda bych neměl chvilku času. Opět mi budou něco nabízet, co určitě nebudu chtít, anebo možná budu chtít, ale z principu odmítat, zakvílím v duchu, ale nahlas se ovládnu a jen řeknu, čas sice nějaký mám, proč bych neměl mít, ale na vás ne.
Nechci, nezajímám se, nestojím o vaši nabídku, říkám co nejklidnějším a nejvyrovnanějším tónem do telefonu. Ještě se mi ale nestalo, aby se mi slečna či paní na druhé straně, v co vždy doufám, omluvila za zbytečné obtěžování, popřála mi hezkého dne a odpojila se od mé domácí linky. Můj proslov si naopak pokaždé vyloží jako výzvu. S chutí, tak, jak ji to učili na kurzech asertivity, se pustí do mého přesvědčování. Nevyslechnu-li si její nabídku, nechám kolem sebe nepovšimnuto projít své životní štěstí.
V tomto okamžiku ztrácím trpělivost. Stále ještě sice nejsem vůči kurážné slečně či paní natolik rozkurážený, abych položil sluchátko, a poněkud naléhavějším hlasem (což znamená, že ještě neřvu) opakuji předchozí sdělení. Nemám zájem, nemám zájem, nemám zájem!
Je to, jako když před býka rozprostřete červený hadr. Nemůžu přece nemít zájem o tak prudce zajímavou nabídku! Tak se slečna či paní pustí se mnou do boje doslova lítého. Nejprve se pokusí vyzkoušet mě ze služeb, jež od její firmy již konzumuji. A já se poprvé nechám nachytat. Sděluji jí, že žádné jejich služby nekonzumuji a ani konzumovat nehodlám. „A to je chyba!“ zajásá slečna či paní, „o mnoho tím přicházíte. Například…“ a nyní následuje výčet fenomenálních výhod a požitků, které si jejich nekonzumováním zbytečně odpírám a činím tak ze sebe, když ne nicotného, tak přinejmenším polovičního člověka.
První kolo jsem na body prohrál. A protože už nechci postoupit do druhého kola, zachovám se stejně, jako se chová každý, kdo ztrácí na soupeře: zvýšením agresivity. V lepší společnosti se tomu říká uzavřít rozhovor s důrazem, já, protože jsem obyčejný plebejec, přiznávám, že se závěr bez řvaní neobejde. Pak vytípnu telefon a ještě chvíli se zmítám vzteky u vědomí, že nejsem nejen faktickým vítězem, ale ani vítězem morálním. To řvaní, říkám si, sis mohl odpustit.
Onehdá, sotva jsem praštil sluchátkem, zazvonil telefon znovu. Nebyla to ani slečna, ani paní, ale podle hlasu jakýsi mladý muž, který se ani neptal a rovnou na mě vychrlil, že jsem jejich zákazníkem a výčet služeb, jež u nich konzumuji. Šlo o internet a kabelovou televizi. Když k tomu přidám pevnou telefonní linku, sděloval mi radostně, ušetřím měsíčně alespoň pět stovek. Aniž mi dal šanci vychladnout z předchozího hovoru, přitlačil na mě a vymáčkl ze mě slovo souhlasu. Neušetřil jsem samozřejmě nic. Platím stejně jako předtím a pevná linka je mi k ničemu.
Budu asi muset také navštívit nějaký ten kurz asertivity.
