O lidech rádoby přemýšlivých
Také jste si všimli, když se někdo propracuje k významnému postavení, má náhle jakousi nutkavou potřebu nechat se vyfotografovat a svoji fotografii zavěsit, když už ne někam jinam, alespoň na web. Pravda, najdete mezi nimi i jedince, kteří takové nutkání nepociťují. Za to je pociťuje jejich okolí. A nedá si pokoj, dokud povýšeného nešťastníka nedotlačí před fotografa.
Hodně z těch prvých zaujímají postoj, řekl bych spíš posez, myslitele. Maličko nakloní hlavu stranou, zpravidla doprava. Podepřou si ji pravou rukou. Ne však libovolně, jakoby seděli v hospodě nad pivem a podepírali si unavenou padající hlavu. Nikoli! Ruka je svinuta do pěstičky. Kromě ukazováku! Ten směřuje podél úst směrem k horním partiím hlavy. Oči nejiskří. Ani se příliš neusmívají. Jakoby byly potaženy mlhovinou hlubokých myšlenek.
Z výrazu fotografovaného vyzařuje odhodlání mě přesvědčit, že jsem v dobrých rukou, ne-li v rukou nejlepších. Ukazovákem jemně zabořeným do měkkých částí tváře vám sděluje, že každému jeho kroku, jeho činu, jeho pohnutí předchází intenzivní promýšlení všech pro a proti, rozbor možných i nemožných variant, a nakonec, samozřejmě, volba varianty optimální.
Ne, že bych si o sobě myslel kdovíco. Naopak jsem přesvědčen, že nejsem ten typ člověka, který by měl šanci dostat se do postavení, jehož veřejně vystavená fotografie, tedy alespoň na webu, je holou nezbytností. Přesto, protože jsem člověk zvídavý, jsem zkusil, jak bych asi na takové fotografii vypadal. Hlavně, zda vůbec mám na to, představit se publiku jako myslitel.
Abych měl sebe pod kontrolou, usadil jsem se před zrcadlem. Maličko jsem naklonil hlavu, bradu jemně podepřel pěstí. Nezapomněl jsem samozřejmě na vytrčený ukazovák. Jemně jsem jej zabořil do měkkých částí tváře. V zrcadle se objevil myslitel jak z učebnice!
Nyní jen stačilo počkat a vychutnávat ten závratný pocit, kdy se začnou nořit z lůna mysli ideje. Jedna hlubší než druhá. Po chvíli jsem si musel nerad přiznat, že mi hlava duní prázdnotou. Ani náznak intelektuálního pohnutí. A nebylo dosti toho. Vzadu za krkem mě začalo pobolívat. Po chvíli se přidala brnící ruka s křečí v ukazováku.
Musejí to být věru mimořádní lidé, jestliže jim to přemýšlí v posazu myslitele. Usadí se. Vytrčí ukazovák a poručí si: Mysli! A myslí. Mně to nemyslelo. Mně to myslí jenom, když nechci, abych myslel. Když si řeknu, budeš myslet, a pošlu se do lesa na procházku, tak hmatatelně cítím, jak mi v hlavě duní. Sotva se usadím na záchodě či vlezu pod sprchu, proud myšlenek se škodolibě spustí, jen zapisovat. Jenže zkuste si dělat poznámky, když na vás prší a v očích pálí mydlinky.
Také proto jsem to nikdy nikam nedotáhl.
