O lidech rádoby s humorem
Můj spolužák Jarda byl nemehlo. Své nemehlovství předváděl v hodinách tělocviku. Měl skočit přes kozu. Rozeběhl se, a místo aby se odrazil a plavně se přenesl přes koží potažený hranol na nohách, opatřených kopyty, vrazil do něho plnou silu rozběhu. Někdy jej i porazil. „Měl byste se jmenovat Beran, ne Skokan, Skokane!“ rozverně zavtipkoval tělocvikář Valach, pověstný školní humorista. „Proč Beran?“, optal se Králíček, třídní provokatér. „Místo hopy hop zvládne jen berany duc, beran jeden!“ objasnil mu Valach a upřímně se svému podařenému žertu na celé kolo zasmál. Spolu s ním zahýkaly i slabší povahy, považujíce za povinnost být s každým profesorem zadobře.
Valach byl veselá kopa. Hlaholil po školních chodbách. Dorážel na naše vyspělejší spolužačky: „Co tak smutná, princezno? Kdy si spolu vyrazíme?“ Holka zrudla a cudně klopíc oči, optala se: „A smí se to vůbec, pane profesore?“ „Nesmí,“ volal radostně Valach. „To byl jen žert!“. A již hlaholil o kus dál.
Dlužno přiznat, že mnohá z našich vyspělejších spolužaček by si bývala dala říct a s Valachem by si byla klidně vyrazila. Kolikrát jsme je přistihli, jak nad jeho obrazem, spředeného z holčičích vzdechů, (jako duch svatý se nad nimi vznášel) vzývaly jeho mužskou i mužnou krásu, patříce na nás, kluky ze třídy, s ještě větší nechutí a odporem. Byli jsme samá nemuskulaturní vyhublotina. Namísto mužného porostu nám vzdor všemožným zaručeným vodičkám na tvářích zarputile vyskakovaly pupínky, svědčící o doznívající pubertě. Někdy i přeskočil hlas.
Schylovalo se opět k tělocviku. Seděli jsme převlečeni do sportovního v šatně před tělocvičnou a čekali, až přijde Valach. Měl ten den zpoždění. Možná si vyrazil s nějakou našich vyspělejších spolužaček. Proto nestíhal. Prodlevu jsme využili tvořivě, pomlouvajíce ho z plna hrdla a z upřímného srdce. Jarda Skokan zářil. Pokusil se dokonce o vtip. Moc k smíchu nebyl. Konečně sami považte:
Ukázal na dveře, jimiž se vchází do tělocvičny: „Kdo od týhle chvíle první vejde támhletěma dveřma, je vůl!“ S napětím jsme čekali, nebyli jsme totiž úplně všichni, který z kluků volem nakonec bude. Jen Jarda měl jasno. „Volem bude Valach!“ „Proč by měl být Valach volem?“ divili jsme se. „Protože je valach!“, vysvětlil Jarda a začal se svému domnělému vtipu na celé kolo smát. Posledního „valacha“ totiž vyslovil s malým „vé“.
Když se Jarda dosyta vysmál, dodal: „Kleštěnec zůstane kleštěncem! Kdo-pak-ví, jak je to s Valachem tam dole!“ Tentokrát to bylo pro změnu „Vé“ velké, protože se znovu rozhihňal.
Jardovu myšlenku jsme již do hloubky rozebrat nestačili. Do šatny vtrhl Valach. „Tak já jsem, Skokane, u tebe vůl!?“ Nikam si nevyrazil! Celou dobu poslouchal za dveřmi.
Bývali jsme mohli vstoupit do dějin jako první škola, kde někdo propadl z tělocviku. Jarda Skokan. Nevstoupili jen díky jejímu řediteli. Škoda! To by teprve byl fór!
