O lidech zasmušilých
O lidech zasmušilých jsem psal nedávno v souvislosti s lidmi bez humoru. Inspirovala mě jedna z mnoha mých babiček. Nebylo jí radno vyprávět jakoukoli anekdotu. Trpělivě mě vyslechla. Byl jsem jejím oblíbeným vnukem. Ve chvíli, kdy jsem vyprávěnou anekdotu nadšeně pointoval v očekávání výbuchu smíchu, narazil jsem na její přemýšlivé, možná spíš zaražené mlčení.
Pak několikrát nesouhlasně zavrtěla hlavou a poněkud rozzlobeně řekla: „Tak to vidíš! To jsou věci!“ Mínila tím, že svět je samá špatnost a ještě místo, aby tu špatnost ze sebe začal vytěsňovat, pyšní se jí a vypráví o ní rádoby veselé historky. Pro ni veselé rozhodně nebyly.
Karel Poláček v jedné povídce podobně nechá zoufat si vypravěče anekdoty, na niž jeho posluchač nereaguje smíchem, ale podrážděně. Líčení vypravěče k smíchu pro něho rozhodně není, jestliže se opírá o pointu, v níž se dlužník vysmívá věřiteli, že mu dluh nezaplatí. „Špatnost je to!“ horlí posluchač. Vypravěč se marně snaží vysvětlit, že anekdota přece není k tomu, aby vykládala okolní svět, ale především slouží tomu, aby se lidé občas měli čemu zasmát. Špatnosti vzdor několikerému vysvětlení se rozčilený posluchač smát odmítal.
Moji babičku, jíž se anekdoty vyprávět nedaly, nenacházela v nich cokoli povzbudivého, jen další doklad mrzkosti světa vezdejšího, jsem svým způsobem chápal. Měla prachšpatný život. Tvrdě se musela jeho houštím prodírat a důvody k radosti jí nabízel věru poskrovnu. Vyprávějte pak anekdoty, ve valné většině postavené na zásadě, že jeden napálí druhého, anebo ještě hůř, jeden napálí sama sebe! Možná životní pozadí posluchače z Poláčkovy povídky bylo podobné. Povídka to ale nezmiňuje.
Není to ani nutné. Dnes jsem se chtěl dotknout jiných lidí zasmušilých. Mám na mysli lidi zasmušilé tak řečeno z profese. Rutinéry, z nichž smutek prýští každým jejich nacvičeným pohybem či naučeným slovem. Nacházejí se obvykle za pultem oficín pohřebních služeb. Katalog rakví nabízejí tak tklivě, až jeden má pocit, že žalem snad do jedné z nich sami ulehnou. Nápis „Dědečku, nezapomeneme!“ obkružují bezmála slzami a z hlasu jim žal ukapává tak silně, že se za vámi táhne ještě několik ulic na cestě k tramvajové zastávce.
Ve skutečnosti by se měli radovat. Mnout si potěšeně ruce a zvesela zvát dovnitř, do oficíny. Sláva, zas někdo umřel! Jak radostné! Bude kšeftíček, příjmíček, bezva živobytí!
Nebo tihle pohřební řečníci. Nasadí zkormoucenou tvář a sonorním témbrem vynášejí do nebes vedle ležícího v rakvi nebožtíka, ač ho za života jedinkrát neviděli, jedinkrát s ním neprohodili slůvko. Z toho aby se i mrtvý zjančil.
Když babička umřela, na pohřbu jsem jí potichu vyprávěl jeden vtip za druhým. Smála se, až se za břicho popadala.
Svět plný špatností měla totiž, zaplať pánbů, už za sebou.
