O lidech žvanivých
Bylo to v jakémsi malém pekařství, kde se nad vystaveným zbožím srdce jen smálo, jen duše propadala skepsi, když oči pohlédly na mastné cenovky. Přesto tam byla fronta. Až na ulici. Ne proto, že by zájem byl tak horentní, ale proto, že v čele té fronty trčela jakási dáma, která nic nekupovala, ale mluvila a mluvila a mluvila.
Moc mluvíš, pomyslel jsem si, ale nebylo mi to nic platné. Obrnil jsem se proto trpělivostí a začal se zájmem poslouchat, co má ta dáma tak naléhavého na srdci?
Byla neděle a ona se ptala, zda tu budou ještě v pondělí. Prodavačka, ztělesněná dobromyslnost, odpověděla, že určitě, že i nazítří mají otevřeno. „Víte,“ povídala ta dáma, „musím sem vzít Františku. Ta teprve bude jakoby koukat! Co já!? Takže máte i zítra jakoby otevřeno?“ A prodavačka stále konejšivým hlasem odpovídala, že Františka určitě bude koukat, protože i na druhý den mají otevřeno. „Já jen pro pořádek,“ pokračovala ta dáma, „a ten chleba, co jsem u vás tuhle jakoby kupovala, budete mít i zítra?“ Prodavačka se zamyslela. „Nevím, jaký jste tuhle u nás kupovala chleba, vedeme jich více druhů, ale určitě i zítra si nějaký dobrý vyberete.“ Dáma se neklidně ošila a fronta se prodloužila o několik dalších netrpělivě přešlapujících postav. „Chápejte,“ vysvětlovala dáma svůj zřetelný neklid, „nekupuju ledasjaký chleba. V tom jsem jakoby vyběravá a Františka jakbysmet. Proto se ptám, jestli budete mít i ten, co jsem si u vás jakoby kupovala tuhle.“ „Kdy tuhle,“ tázala se prodavačka stále ještě dobromyslně a plna snahy dámě co nejvíce vyjít vstříc. „No, tuhle!“ upřesnila dáma časový údaj a podívala se na prodavačku poněkud nechápavě, majíc ji za natvrdlé dřevo a opomněvši dokonce slovíčko „jakoby“, jímž svůj projev pentlila.
Do toho odněkud zezadu z fronty vpadl nevlídný mužský hlas: „Budete se ještě dlouho vykecávat?“ Dáma popuzeně hodila očima na konec fronty a odsekla: „Upřesňuji si možnosti nákupu! Máte snad něco proti tomu?“ Mužský hlas odvětil, že v zásadě nic proti tomu nemá, jenom se mu nezdá délka toho upřesňování. A dodal, že i jiní mají nárok si své možnosti upřesnit, popřípadě na rozdíl od zde přítomné madam si i něco koupit. Dáma pohledem hledala pomoc u prodavačky. Ta se sice dívala dobromyslně, ale stejnou porcí dobromyslnosti obdařila jak dámu, tak i nervózního pána na konci fronty.
„No,“ uzavřela výstup dáma v čele fronty, „přijdu jakoby zítra, máte-li opravdu otevřeno. Františce se to ale určitě nebude líbit.“ A odešla. Práce prodavačce šla rychle od ruky, takže za chvíli zmizela i celá fronta.
„Ne, že bych nebyla ukecaná,“ zaslechl jsem, když jsem opouštěl pekařství, jak říká jedna jiná dáma ještě jinačejší dámě, „ale takhle být užvaněný, na to snad musejí být i školy.“
Také mě fascinují lidé, kteří spustí, a jedou a jedou a jedou… Co říkají, se věru poslouchat nedá, a člověk musí být natolik zařízen, aby se od mletého slova dovedl odříznout, odpoutat, a nemusel poslouchat. Někdy se přemůžu a do mletého se zaposlouchám. Řeč meloucích se nese bez zádrhelů, bez zámlk, v nichž člověk přemýšlivý v duchu formuluje svoji myšlenku, dokonce i plevelná slova se tu vyskytují v co nejmenší míře.
Výjimku tvoří slovíčko „jakoby“. Po právu. Sami jsou totiž někdy „jakoby“.
