O poslouchání hluchmo
Určitě mi dáte za pravdu, že existují mezi námi lidé, kteří sotva spustí, nedají se poslouchat. Melou a melou a melou a za chvíli vám vymelou díru do hlavy. Hrubě je okřiknout, aby drželi ústa, se většinou nehodí. Ostatně tímto způsobem spíš značkujete sami sebe než viníka nastalé situace. A tak nezbývá než se obrnit trpělivostí a vyčkat, než ty žvanivé mlýny domelou.
Jsou ale mezi námi jedinci, kteří mají mnohem účinnější zbraň, než trpně vytrpět to utrpení vymáhanou trpělivostí. Jednoduše se tváří, že poslouchají, ve skutečnosti vevnitř vypnou, meloucího žvanila nevnímají, tudíž ho ani neposlouchají, jen jakási část jejich podvědomí instinktivně reaguje, když mluvka, rozvzpomenuv se, že má posluchače, se na něho obrátí s dotazem, případně očekává náznak souznění či souhlasu.
Situaci s proudem slov, jež se na vás valí, zahlcuje vás, obtáčí se kolem vás jako divoké vody kolem osamělého kmenu stromu, tyčícího se bezprostředně na kraji břehu, ještě zvládnete. Slova nejsou voda, neumokří vás. A dáte-li si pozor, ani vám nemusí hrozit, že se v nich utopíte. Horší je to ale, když váš mluvka vymílá své slovní proudy nejen ústy, ale současně i rukama. A co hůř, celým tělem. Nesedí jen tak v poklidu proti vám. Celý napjatý kolem vás skáče, máchá pažemi, mění grimasy a pro každé vyslovené slovo má po ruce drobnou hereckou etudu.
Uši zaklapnete a zabráníte jim, aby poslouchaly, co nechcete. Jenže, mluví-li někdo nejen ústy, ale i rukama a tělem, jste-li nuceni, abyste ho nejen vyslechli, ale abyste i viděli, o čem je řeč, mám-li takto parafrázovat několik moudrých židovských vtipů, pak jste v koncích. Zkuste před někým, kdo na vás mluví, kdo vám názorně převádí mluvené do divokých gest a grimas, zavřít oči a dělat po způsobu malých dětí, že tu vlastně ve skutečnosti nejste! Děti v tom mají svým způsobem pravdu. Musejí přece, když zavřou oči, zmizet. Porušily by tak zákon optiky. Jestliže nevidí své okolí, nemůže přece jejich okolí vidět ani je. Otázkou ale je, zda váš mluvka zákony optiky zná.
Dokonalý v neposlouchání byl můj otec. Jednou na návštěvě u příbuzných byl posazen do křesla a paní domu si do druhého sedla naproti němu. Nad ní se tyčil její syn. Vestoje hodlal dialog obou intelektuálů vyslechnout a poučit se. Otec mnoho chuti se bavit neměl. Ze slušnosti přesto položil paní domu otázku, týkající se momentální politické situace. Paní domu, jak bylo jejím zvykem, odpovídala přemýšlejíc, a protože každou vyslovovanou větu důkladně promýšlela, maličko sklonila hlavu, oči upřela na koberec a současně si třela spánky. Otec v tom okamžiku vypnul. Ze svědectví syna vím, že nejprve se zvědavě rozhlížel po okolí. Paní domu si třela spánky. Pak zkusil oční gymnastiku. Paní domu si třela spánky. A nakonec zjistil, že nad paní domu se tyčí její syn. Paní domu si třela spánky a můj otec přátelsky pokynul hlavou směrem k synovi a šeptmo mu položil otázku: „Tak co, studente?“ Přátelsky se na něho usmál. A paní domu si dál třela spánky.
Pokud jste dokázali až sem být vypnuti a neposlouchat mě, aniž já měl možnost vás přistihnout, jste na nejlepší cestě čelit slovním průjmům, jak tomuto způsobu konverzace říkával kdysi Karel Kyncl, a následovat v této schopnosti mého otce.
