O výletnictví
Jako chlapec jsem miloval Skupova divadelní představení Spejbla a Hurvínka. I jeho vyprávění o nich. Měl jsem jich doma celou knížku. Nejraději jsem si čítal v povídání o tom, jak se Spejbl s Hurvínkem vypravovali na výlet. Snad i proto, že jsem s různými formami výletů byl tehdy důvěrný. Díky výletům školním především. A kam jinam než do Babiččina údolí. S výlety se mi pojí pobyt v páchnoucích autobusech. V nich jsem spolu s ostatními podobně osudově výlety postiženými výletníky pojídal obalovaný vepřový řízek. Vložili mi jej doma mezi dva tlusté krajíce chleba.
Dokud byl řízek libový, tak to šlo. Jakmile jsem ale v mase narazil byť jen na přechod mezi libovým a tlustým, nedej bože na tlusté, v kombinaci s páchnoucím autobusem se ve mně všechno obrátilo a já měl co dělat, abych to všechno v pořádku dovezl do určeného výletního cíle. To byl jeden z důvodů, proč jsem Spejblovi záviděl jeho schopnost se na takový výlet předzásobit. Vypravoval se s Hurvínkem na výlet třídenní a považuje se za praktického člověka, Hurvínkovi vysvětlil, že ani na třídenní výlet není třeba si cokoli sebou k jídlu brát. Stačí, aby se třikrát nasnídal, třikrát naobědval a třikrát navečeřel.
Zkusil jsem Spejbla, ač se jednalo jen o jednodenní výlet, napodobit. Sotva jsem vyšel z domu na chodník, pustil jsem se, pochvaluje si, že jsem na čerstvém povětří, do přibaleného vepřového řízku. Kombinace řízku s páchnoucím autobusem nehrozila. Páchnoucí autobus budu tentokrát překonávat odděleně, dávno již poživ obalovaného řízku.
A tak zdánlivě vše probíhalo k mé spokojenosti, dokud jsem, žvýkaje vepřové, nekousl nejdříve do přechodu mezi libovým a tlustým a nakonec i do tlustého. Opět se ve mně všechno obrátilo a já měl co dělat, abych to všechno v pořádku donesl na místo srazu, kde jsme měli nastoupit do připraveného autobusu. Páchnoucí autobus pak moji vzpomínku na nápodobu Spejblova předzásobení podtrhl a já měl co dělat, abych již vše v pořádku na sraz donesené v pořádku dovezl do určeného výletního cíle.
Po nějaké době, z chlapeckých kraťasů jsem již vrostl do pubertálních trubek, jak se tehdy říkalo kalhotám těsně obepínajícím nohy, dole s rozparkem, jsem se chystal na třídenní výlet s klukama. Balil jsem si odpovídající oblečení. Otec mě pozoroval, jak snáším na hromadu potřebné svršky a vkládám je do útrob plátěného, vodovzdorného baťohu. Když jsem do baťohu cpal a udusával již několikerou vrstvu svršků, probudil se v něm starý skaut. Děláš chybu, hochu, řekl. Ve skautu nás učili, co máš na sobě, nemusíš táhnout v zavazadle. A začal pracně nacpané svršky vytahovat ven. Věren pedagogické zásadě nezůstávat jen u teorie, ale předvést líčené i názorně, začal si je na sebe systematicky navlékat. Oblékl se na celé tři dny. Baťoh splaskl, otec se ztrojnásobil.
Nešťastně zaškobrtnuv, upadl a bez mé pomoci nebyl s to se zvednout. Odění jsem vrátil do baťohu. Doba skautských moudrostí byla patrně jiného rázu. I svršky byly nejspíš odlišné. Jen můj otec, Spejbl a pan Skupa si dál stáli na svém.
