O vzdělání klukovském

To bylo tak: Byl jsem rodiči odpraven na venkov k babičce a začal jsem chodit do tamější školy obecné. Hned první den na mě po škole všichni kluci ze třídy čekali za školou. Obklopili mě a nejprve mi mnohonásobně vynadali do pražáků, pak slíbili, že dostanu po tlamě. Být pražákem byl legitimní důvod, proč dát po tlamě jednomu jistému.

Z hrozivě mručícího obklíčení vyrazil Bartůněk, bydlel nad Vernerákem a považovali ho za hromotluka, slovně mi jadrně líče, kterak mi dá po tlamě. Průprava z pankrácké periferie mě naučila, že nejlepší obranou je útok.

Dal jsem po tlamě Bartůňkovi jako první. Rána to nebyla nijak silná, ale překvapivá. Hora masa se ve své celistvosti skácela. Z obklíčení vystoupil propadlík Čumpelík, objal mě kolem ramen a prohlásil, že od teďka jsem jeho nejlepší kamarád. Přidal se propadlík Hlušička. A bylo vymalováno.

Vztah s Čumpelíkem skřípal, za to s Hlušičkou jsme poctivě kamarádili. Občas jsme se i servali. Dlužno přiznat, že jsem to byl vždy já, co mu bylo sneseno pod oko modré z nebe, jak poeticky Hlušička označoval monokly, usazené kolem mých očí. Jedno ale uměl ocenit. Ač jsem byl bit, nedal jsem najevo strach a pral se, dokud mě dočista nezmaloval.

Po roce a půl jsem byl rodiči převezen zpátky do Prahy. Do Břevnova. Ač rodem pražák, pro nové spolužáky jsem byl buranem. To samotné byl důvod pro to, abych dostal po tlamě. Lekce se ujal jakýsi Sýkora. Spolu s ostatními si na mě počkal v sadu vedle kláštera.

Po barvitém vylíčení, jak dostanu do tlamy, jsem zaútočil, jak jsem byl zvyklý. Těch pár ran Sýkora zdatně přežil a k mému překvapení v nestřeženém okamžiku použil mně neznámý chvat. Sevřel mě paží kolem krku a svíral a svíral, ač jsem do něho bušil, seč jsem mohl.

Nepovolil a já neustal. Museli nás roztrhnout.

Můj soupeř tvrdil, že vyhrál a že buran dostal co proto. Nesouhlasil jsem a spor skončil další rvačkou. Tentokrát byl bit nejprve Sýkora, pak jsem byl bit pro změnu já. A protože jsem byl bit jako poslední, Sýkora tvrdil, že vyhrál. Nehádal jsem se. Na druhý den jsme se stali kamarády.

Můj syn David začal chodit na gymnasium pro lepší děti, a protože nepatřil mezi lepší děti, lepší děti ho začaly zbaběle šikanovat. Musí se tě bát a musí vědět, že z nich nemáš strach, radil jsem mu otcovsky. Dej někomu po tlamě. Kdo se uchyluje k šikaně, je posera.

Syn si vzal otcovskou radu k srdci a pro ránu daleko nešel. Několika spolužákům natloukl po tom, co zjistil, že mu do tašky vylili jogurt, schovali psací náčiní a pomazali stoličku čímsi lepkavým. Nóbl škola nám pak poradila, abychom ho odsud vzali. Bez lítosti jsme tak učinili.

Klukovská škola, která učí, ač jsi opakovaně bit, nesmíš dát najevo strach, na rozdíl od lepších lidí neláme charakter.