O vzdělání venkovském
Můj venkovský strejda byl myslivec. To je ten, co bydlel nedaleko Verneráku, rybníku, jímž začínal Kunratický les, a co, když jsem se přistěhoval k babičce, si mě přišel prohlédnout a varovat, kdybych měl babičku zlobit, že pro ránu daleko nepůjde.
Dalo tedy rozum, že měl coby myslivec kromě pušky i psa. Jmenoval se Luna. Psů měl několik po sobě. Všichni se jmenovali Luna. Můj strejda nebyl chabrus na jména. To ne. Do opakujícího se pojmenování jakoby bezděky vkládal svůj vztah k psovi. Je to tvor užitečný. Víc nic.
Ve škole, v hodině přírodopisu jsme vedli se soudružkou debatu o domácích zvířatech. Rozumělo se, že ve venkovské škole, kam jsem chodil, téma domácích zvířat bylo nekonečné, plné vzájemného překřikování, vytahování se, občas vybuchujícího ve volný styl boje na pěsti.
Přihlásil jsem se rovněž, abych přispěl trochou do mlýna. Babička neměla než dvě kočky a králíky. Tušil jsem, že se touto informací neblýsknu. Dal jsem tedy k dobrému strejdova loveckého psa a oznámil, že ho strejda chová v kleci.
Čelil jsem hurónskému výbuchu smíchu. Smály se i holky. Smála se i soudružka. Nejvíc se smál můj nejlepší kamarád Hlušička, který k nám do páté třídy propadl. „Ty vole,“ řekl mi, když jsme šli spolu ze školy domů, „to není klec, ale voliéra!“
Klec nebo voliéra, obojí vyšlo nastejno. Luna se dostala ven, jen když strejda, flintu zavěšenou přes rameno vyrazil na obhlídku přiděleného revíru. Tehdy, než si strejda obul boty, dokonce směla vběhnout do domu. Jinak jí bylo přiděleno místo venku. Déšť nedéšť, sníh, nesníh.
Babička od kohosi dostala štěně voříška. Nadšená z toho nebyla. Poděkovala sice, voříška strčila do tašky a odnesla domů. Nadšený z toho jsem byl ale já. Snad mé nadšení babičku usmířilo a rozhodla, že si štěně, kterému říkala Rolf, necháme.
Štěňátko bylo všude, kde jsem se ocitl, i když sebe podezřívám, že celé to bylo naopak, kde se ocitlo štěňátko, byl jsem i já.
Hodiny ve škole mi najednou přišly nekonečné a Hlušičkovo lákání, sotva škola skončila, že si půjdeme zapytlačit do bažantnice, že si do skal nad Mlejňák, to byl rybník pod Vernerákem, skákneme zakouřit, uzmul doma celou krabičku globusek, že si nad lomem nad Vernerákem upečeme brambory, co nakrademe na sousedním poli, že se projdeme po dně právě vypuštěného a vylovovaného Šeberáku, jestli tu neuvízla rybáři přehlednutá rybička, i bělička by bývala byla dobrá, anebo že alespoň zajdeme k Hrnčířáku do rákosí nalámat si do zásoby doutníky, tak všem těmto lákáním jsem s klidnou myslí a odhodlaně odolal, čekalo na mě přece doma štěňátko Rolf.
Bavilo mě, jak mi to psí děťátko, sotva jsem otevřel vrátka, běželo v ústrety, pokoušelo se vyskočit až k mému nosu, aby jej oblízlo, a po celou tu dobu radostně učůrávalo. Radost mělo neustále, a neustále proto k babiččinu žalu za sebou zanechávalo loužičky.
Jednoho dne mě ale nikdo nevítal. Pejska nám podle babičky ukradli lidi, co psy kradou, aby je prodali do nedaleké nemocnice na pokusy.
S pláčem jsem se svěřil strejdovi. Nelibě nesl, že si pejska strkám do postele. Chvíli přemýšlel a pak řekl. Konečně bude k něčemu užitečný. Ty bys ho jen kazil.
Tak to bylo to mé vzdělávání venkovské. Děkuju za ně pěkně!