O vzdělání základním

Ne ani tak proto, že bych netoužil po poznání, kterýpak kluk z periferie by se po poznání nepídil, kolem je tolik záhad, ale proto, že poznání, jež na mě v té světle žluté budově čekalo, nebylo tím ořechovým, čím se stravuje duše pankráckého uličníka.

Taky že jo! V první hodině nás jakási rozjásaná soudružka nutila sedět s rukama sepnutýma za zády. S těma rukama jsme vypadali jako zajatci, svázaní pouty a připravení k transportu za mříže. V tom lepším případě. V tom horším na popraviště.

K novým kalhotám, když už teda jdeš do té školy, mi doma koupili opasek, neboli řemen. Znak to mužnosti. Současně i bolestivý symbol rodičovského trestání.

Nebylo divu, že jsme se s Pondělíčkem vzájemně novotou vonícím opaskem řezali, trénujíce tak na případný rodičovský výprask. Pro změnu bylo divu, že rozjásaná soudružka mi opasek zabavila. Helence Vávrové, mé sousedce z ulice, tajně jsem ji miloval, pak vypsala udavačskou ceduličku, již měla odevzdat stran opasku mým rodičům.

Nebylo divu, že jsem po třech dnech takto poskytovaného základního vzdělávání, sotva jsme vypadli na ulici, za nadšené účasti spolužáků naházel demonstrativně obsah školní brašny do kanálu, zamýšleje tak ukončit trápení, nazývané školní docházkou. Neukončil jsem nic. Jen jsem si slovník obohatil o nové slovo. Znělo „polepšovna“.

Nebyl jsem prost touhy po vzdělání. Dokonce jsem se nezdráhal přispět trochou do mlýna, abych tvořivě obohatil sebe i své spolužáky. Nemusela to být nutně nějaká lumpárna. V družině, v dalším kolektivním zařízení, kam mě rodiče odkládali, sotva nás měla škola plné zuby a školník ji před námi neprodyšně uzavřel, jsme hrávali různé hry. Rovněž hry zpěvné.

Soudružka nás usadila do kruhu. Postupně každý měl zazpívat svoji neoblíbenější písničku. Z hrdel zajíkajících se a pištících se drala slova o psu, co skákal přes oves, o mládenci, co měl vrané koně a dával jim obroku, o pecaři, co nebyl doma a uměl, a pecaři, co byl doma a neuměl, protože byl mladej, a podobné pitomosti.

Byl jsem nad ně povznesen. Připravil jsem si totiž šlágr. Mým dětským očím se jako šlágr jevil. Pokaždé, když se sešlo víc lidí dohromady, šlágr si zapěli. Musel být tudíž nejen obecně sdílený, ale i obecně oblíbený.

Šlágr měl dvě části. První taková trochu ucajdaná, za to ta druhá měla odpich. Když jsem přišel na řadu, přeskočil jsem část ucajdanou a rovnou se odpíchl od druhé, zanotovav: „Nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijú…“ Víc jsem nestihl.
Soudružka se panteřím skokem vrhla až ke mně. Dopadla, zhoupla se a začala mě krákat za vlasy. To byla její specialita. Postupně mi na temeni za pár týdnů vytrhala několik plešiček. Hystericky řvala, abych byl zticha, nebo že nás zavřou.

Tak řekněte: Kdo asi měl stát o takové základní vzdělání!