Od úspěchu k úspěchu -
tak se nejstručněji dala popsat vskutku zázračná, až pohádková politická kariéra muže, který sice už druhý rok formálně nestojí v čele ruského státu, ale zcela evidentně tahá za všechny rozhodující nitky, vedoucí k hlavním pákám ruské státní moci.
Vladimír Putin se stal poslední "kádrovou rošádičkou" muže ruských let devadesátých prezidenta Jelcina - tak tomu alespoň Boris Nikolajevič sám s oblibou říkal. Ty rošádičky byly všelijaké (vzpomeňme jen na krátkou kariéru premiéra Kirijenka, který byl viditelně vyvolen pro to, aby mohl být obětován po zhroucení kursu ruské národní měny 17. srpna 1998), ale jak soudí četní ruští liberální politologové, faktické jmenování Putina ruským prezidentem byl poslední Jelcinův omyl - alespoň z pohledu demokraticky naladěné části ruské společnosti. Protože pokud za první dekádu tohoto století v Rusku něco utrpělo, byly to právě demokratické principy.
Putinův příchod k naprosté moci sice nebyl úplně nečekaný (v době, kdy ho Jelcin učinil úřadujícím prezidentem, byl už úřadujícím premiérem, který rozpoutal druhou čečenskou válku), ale toto povznesení jistě výkonného, ale v té době ještě zcela bezbarvého kremelského úředníčka s minulostí podplukovníka KGB působilo vskutku senzačně - tím spíš, že Boris Nikolajevič nenápadného blondýna označil za prototyp ruského politika 21. století. První ruský prezident si zřejmě ani neuvědomoval, kolik pravdy, přinejmenším pro počátek tohoto století, v jeho výroku je.
Na 31. prosinec 1999 jako na den velkého překvapení vzpomíná i vdova po Jelcinovi paní Naina. Ta v posledním loňském čísle týdeníku Itogi prohlásila, že o Jelcinově překvapivém rozhodnutí předem věděla jen jeho dcera Taťána Ďjačenková. Samotné paní Naině Jelcin před odchodem z domova do Kremlu jen řekl, aby se koukala na televizi. A ona, podobě jako desetimilióny Rusů, koukala...
Putin svou šanci doslova chytil za pačesy. Zuboženou zemi dokázal díky bájeslovnému proudu petrodolarů, který patrně nečekal ani ten největší optimista, postavit na nohy tak spolehlivě, že většina národa mu odpustila jak potlačení svobody médií, tak zrušení voleb gubernátorů či faktické vybudování nové státostrany, jíž se stal Putinův mocenský servis, zvaný Jednotné Rusko.
Jak nedávno ve vysílání naší stanice prohlásil politolog Karel Svoboda, Putin má obrovské štěstí nejen v cenách energetických surovin, které přišly přesně v okamžiku počátku jeho vládnutí, ale i v mnoha dalších ohledech: Jeho vertikála moci dokázala využít ekonomických reforem Jegora Gajdara a Anatolije Čubajse, jež pak lidu předhodila jako fackovací panáky, a on sám dokonce po dvou prezidentských obdobích uměl odejít jakoby do ústraní, což je ovšem, jak poslední téměř dva roky ukazují, dojem jednoduše mylný. Dnes už není pochyb o tom, že nejpozději v roce 2012 se ruským prezidentem stane znovu, a tentokrát bude mít k dispozici dvě již šestiletá období. Dá se tedy předpokládat, že právě Vladimír Putin poznamená vývoj největší země světa přinejmenším na čtvrt století. Pokud vše půjde podle předpokládaných scénářů, bude neobyčejně zajímavé, v jakém stavu se putinské Rusko ocitne v roce 2024. Nebude to však náhodou neosamoděržaví, jak je ve svém románu Den opričníka popisuje světoznámý současný ruský prozaik Vladimír Sorokin?
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
