ODS Grossovi nevěří

Návrh je pozoruhodný už tím, jak je velkomyslný. S preferencemi, které dnes mají strany k dispozici, by se tím podle výpočtů Sociologického ústavu velice vyčistily poměry na scéně. Především ODS by při většinovém systému měla ve sněmovně dvě třetiny poslanců, komunisté, lidovci i sociální demokraté zhruba desetinu.

Gross se musel zbláznit, může si říct každý, kdo pozoruje politickou scénu. Zapřel tradiční náklonnost sociálních demokratů k poměrnému volebnímu systému a navíc vymyslel cestu, jak přivést stranu k opravdu katastrofální porážce. Ke všemu rezignoval na dosavadní styl politiky současné koalice - snažit se najít rozumné kompromisy v demokratické debatě vládních stran. Možná se rozhodl, když sám na vlastní kůži poznal, že to nejde.

Stejně tak se museli zbláznit občanští demokraté, když návrh odmítli. Jejich tradiční argumentace pro většinový volební systém je srozumitelná a v mnoha ohledech evidentně správná. Většinový systém zbaví politiky diktátu stranických sekretariátů, umožní silné vlády jedné dominantní strany, vyloučí zoufalství politických krizí, jako například zažíváme v těchto dnech. Jsme už dostatečně demokratickým národem na to, abychom se nemuseli bát, že zvolíme stranu, která své převahy ve sněmovně použije proti demokracii samé.

Možná si občanští demokraté řekli, že v této chvíli nemá domluva se sociálními demokraty smysl. Podporou menšinové vlády by na ODS mohla spadnout odpovědnost za budoucí selhání sociálnědemokratických ministrů. Navíc může volební systém změnit, až vyhraje příští volby.

Dospěli jsme k prvnímu závěru: Gross se zdá být unáhlený, ODS příliš opatrná. V této chvíli je ovšem těžké rozlišit, kdy politici říkají něco vážně a kdy jsou jejich návrhy jen strategickým manévrem. Premiér dnes zkouší různé neobvyklé prostředky, aby udržel svou vládu, ale návrh občanským demokratům myslel nepochybně alespoň do určité míry seriózně. Zajímavější je chování ODS, která si dala nesmírně záležet na tom, aby všem vysvětlila, že nabídku odmítá.

Dokonce vymyslela krkolomný výklad, podle kterého Gross ve skutečnosti chce spolupracovat s komunisty a návrh občanským demokratům je pouze prvním krokem na této složité cestě.

Se stejnou logikou by ovšem bylo možné říci, že ODS chce sociální demokraty podporovat a odmítnutí jejich návrhů je prvním krokem ke konečné dohodě. Přehnaný machiavellismus, který patří k folklóru české politiky nechme stranou. Rozhoduje se o něčem důležitějším, než je pozice a vážnost jednotlivých parlamentních stran.

Od psychologů víme, že jsou dva základní pohledy na svět. Na jedné straně optimisté vidí nové možnosti, na straně druhé ti zkušení varují před nebezpečím. Ti první mají víc entuziasmu, ti druzí více rozumu. Dá se tím i vysvětlit rozdíl mezi mladou a starší generací.

Gross v této chvíli vystupuje jako představitel mladých, když navrhuje dalekosáhlé a možná nedomyšlené změny. Zástupci ODS se v debatě představují jako starci, kteří nechtějí pro nová dobrodružství riskovat to, co mají jisté - vítězství v řádných volbách v červnu 2006.

Tím, co určuje politickou scénu, je souboj generací, dalo by se říct. Politici nad čtyřicet nebo dokonce padesát let trpělivě čekali na svou poslední příležitost a teď o ní nechtějí přijít. To platí o ODS. Dá se to ale říct i o značné části vládní koalice. Nad čtyřicet je Kalouskovi a většině lidovců, rovněž mezi sociálními demokraty převažují starší lidé, kteří se chtějí udržet ve vládních či poslaneckých křeslech co nejdéle, přitom konzervativně hájí zastaralé názory. Gross může být osobně nesympatický, je ale vidět, že reprezentuje nový přístup k veřejné správě. Bez ideologie zkouší různé technologické postupy, aby věci šly dál a on udržel kontrolu nad řízením.

Stojí za to zúčastněným politikům připomenout, že nakonec Grossův přístup zvítězí, i když premiér sám třeba padne. A pokud ODS vyhraje volby a nebude mít ve svých řadách dost stejně nezodpovědných Grossů, nepřinese její vláda žádný prospěch společnosti. Skončí to u nevyužitých příležitostí, jako při nabídce změny volebního systému.