Odstupující ministr a novinářská slušnost
Je to smutné, když odstupující ministr obrany řekne: "Dělal jsem velmi tvrdě, obětoval jsem absolutně vše, ale moje vize se definitivně zhroutila". Pokud se přitom nezhroutila i armáda, nebo její reforma, je to navíc i směšné. Nabízí se otázka, proč takové výroky vůbec publikovat. Vždyť přece nemají žádný věcný obsah. Není to otázka ani trochu okrajová. Naopak, skrývá v sobě celé tajemství české politiky lépe, než co jiného.
Zmíněný citát je z Práva, které mělo rozlučkový rozhovor s ministrem Jaroslavem Tvrdíkem ve včerejším vydání, jaký byl vlastně smysl jeho publikace? Informační hodnota veskrze žádná. Člověk se jen dověděl, že Tvrdík je na tom špatně, a že se snaží omluvit svůj stres z konce minulého týdne, když podával a zase stahoval svou demisi. Ale že na tom odstupující ministr nebude právě dobře, to se dalo tušit předem.
Samozřejmě, nikdy nevyčítá, že Právo rozhovor natočilo a na rozsáhlé ploše otisklo. Jistě tím přitáhlo zájem čtenářů. Jednak se kolem Tvrdíkovy demise nadále drží nádech senzace, jednak člověka může potěšit, když vidí ministra v úzkých. To už jsou důvody tisknout. Ale není tato motivace trochu divná? Radovat se z cizího, byť ministerského, neštěstí, takovou vlastnost si přece nikdo z nás, takzvaně slušných lidí, nechce připustit. Ještě horší ale je srážet jednou už poraženého opět do prachu.
Takový motiv lze zaslechnout v otázce z citovaného rozhovoru Práva. Zkuste se vžít do pocitů obyčejného člověka, který se nejprve dozví, že ministr obrany podá demisi. Za pár hodin slyší, že ji zase stáhl, ale za tři hodiny to neplatí, protože ji znovu podal. Co byste si o takovém politikovi asi tak pomyslel? Tolik otázka Práva, ve kterém je zároveň obvinění i rozsudek jménem občanů. Proč jste tak selhal, pane ministře. V odpovědi je také vyznačeno, že následovalo dlouho ticho.
Tvrdíkovi opravdu chvíli trvalo, než se z prachu opět zvedl. Okázalé šosáctví dotyčného, novináře Kamila Housky, je trapné každému, kdo si zmíněné věty přečte. Nakonec i ministr má právo na lidskou důstojnost a vidět jak je ponižována, nakonec uráží každého. Jistě, neměl rozhovor dávat, měl si být vědom, že útočné otázky nezvládne, ale ani fakt, že poražený ministr neumí posoudit situaci, autora rozhovoru neomlouvá. Nejen novináři, ale i ostatní, by měli dát Tvrdíkovi čas a prostor, aby porážku překousl. Z obyčejné slušnosti. Titánské hry českých politiků a novinářů jsou ale nakonec ze všeho nejvíc směšné.
Ministr, kterého omlouvá prožitý stres, se cítí oprávněn vysvětlovat v seriozních novinách své osobní pocity, a novinář se ho na ně bez skrupulí vyptává. To je ta zpráva s nulovým obsahem. Přesto ji berou vážně nejen oba účastníci rozhovoru, ale přinejmenším i ti, kdo právo vydávají.
Tato fascinace bezvýznamnosti, tento maloměstský rozměr politiky je tím nejdůležitějším, co si člověk odnese z celé historie pádu ministra Tvrdíka.
Není to náhodný dojem. Vždyť čím na sebe ministr nejvíc upozornil v posledních týdnech před svou rezignací? Oznámil, že o něm vyhození důstojníci vojenské rozvědky roztrušují pomluvy a o pomoc při tom žádají i civilní agenty. Nakonec, jak se dalo čekat, se jedna z pomluv získaných prý odposlechem ministrova telefonu, dostala i do titulků novin. Tvrdík měl údajně kontakt na jistý veřejný dům v Praze.
Komický je novinář, politik, dalším klasickým komikem na české scéně je agent tajné služby, který odposlouchává telefony ministrů. A když zjistí jejich zálety, sdělí to novinářům, ti napíší článek a manželka pak ministrovi dá co proto. Co mi budete povídat, pomyslí si čtenář novin pěkně po sousedku. Tvrdík odešel z politiky, protože mu to poručila manželka.
Tak v takové zemi dnes žijeme, takoví jsme.
