Opatrná vláda mladých
Špidlova vláda bez Špidly, nástup nové generace politiků, definitivní rozklad české levice. Zhruba takové jsou možnosti, jak hodnotit vládu, kterou sestavuje Stanislav Gross. Která z nich se ale ukáže jako pravdivá? Média se podrobně věnují tomu, kdo bude v nové vládě ministrem, trochu stranou zůstává program. Přitom právě koaliční smlouva, na které se předsedové vládních stran dohodli, nabízí zřetelnou odpověď.
Půjde o pokračování Špidlova kabinetu, přitom nezkušenost nových politiků povede vládu do těžko předvídatelných krizí. Definitivní podobu koaliční smlouvy ladili za sociální demokracii Zdeněk Škromach, za lidovce Milan Šimonovský a za Unii svobody Pavel Němec - zřejmě budoucí vicepremiéři.
Příliš mnoho nových motivů se oproti Špidlovu programovému prohlášení nenajde. Vláda bude pokračovat v reformě veřejných financí, což nepřekvapuje, protože ji po nás velmi přísně vyžaduje Brusel. Autorem reformy byl ovšem odcházející kabinet.
Z dohody je zřejmé, jak vážně budoucí ministři berou spolupráci výzkumu s průmyslem a boj s korupcí. Také to je agenda, kterou považovala za klíčovou Špidlova vláda, jen nestihla věci dotáhnout. Gross a jeho lidé mohou udělat v podpoře výzkumu i v boji s korupcí rozhodující krok a získat tak velkou chválu. Na druhé straně mohou počítat s tvrdou kritikou, když slibně se rozvíjející diskusi nedotáhnou do konce.
Pak je ještě čtvrtá oblast, kde se bude rozhodovat - sociální záležitosti. Očekává se návrh penzijní reformy a účinný boj proti zneužívání sociálních dávek. V tom udělali Špidlovi lidé velmi málo. V tomto směru těžko něco očekávat i nadále. Ministr odpovědný za průtahy v minulé vládě - Zdeněk Škromach - v novém kabinetu ještě posílí. Je tu ještě další pochybnost: namísto boje se zneužitím sociální podpory nový program spíše počítá se zaváděním dávek nových - hovoří se o novomanželských půjčkách, vyšších rodičovských příspěvcích, k tomu přistupují úvahy o příspěvcích na bydlení, úrazovém pojištění... Takový výčet vede mnohé komentátory až k úvaze, že nová vláda bude ještě socialističtější, než ta předchozí.
Poslední - ovšem nikoli významem - důležitou oblastí je zdravotnictví. Zde Špidlova vláda selhala a nedokázala řešit rostoucí zadlužení ničím jiným, než štědrými dotacemi z rozpočtu. Je pravda, že se jí podařilo najít ministra Jozefa Kubinyiho, který si rázným vystupování stihl během tří měsíců získal respekt a který dokonce navrhl reformu - nebyla dokonalá, mohla ale vést k užitečným změnám. Gross slibuje, že reformu uskuteční, Kubinyiho se ovšem chce zbavit. Takový je tedy program, který bude zkouškou nové vlády.
To nejpříznivější, co lze říci o příštích ministrech říci, je poukaz na jejich nízký věk. Nejdůležitějším ministrům nebylo čtyřicet, několik jich je pod padesát. Vymyká se pouze ministr kultury Pavel Dostál, veterán, ovšem s nevýznamným resortem. Měli by se chopit úkolů s mladistvým zápalem a navrhnout řešení během několika měsíců. Tomu ale právě odporuje koaliční dohoda, kde převažuje sociální inženýrství. V jejím podtextu není snaha cokoli změnit, ale zájem nekomplikovat si slasti vládnutí složitými reformami.
Veřejné záležitosti ale nejsou v pořádku a společnost míří do krize. Na okraji krachu se ocitá neefektivní a příliš drahý sociální stát.
Zdá se zbytečné kritizovat vládu a věštit jí temný konec ještě před tím, než nastoupila. Nakonec ani nevíme, jestli ji sněmovna a prezident schválí. Jenže by prospělo její věrohodnosti, kdyby dokázala jasně vyvrátit hlavní pochybnost. Cesta z krize přitom existuje, právě odchodem Vladimíra Špidly se zřejmě objevily nové možnosti. Bývalý premiér byl přesvědčený socialista a předem odmítal některé reformní kroky, které se mu zdály příliš radikální. Například nechtěl školné, soukromé penzijní fondy, poplatky u lékaře, nepřál ani spojení sil soukromého a veřejného sektoru při důležitých zakázkách ve výzkumu, stavebních investicích, nebo zdravotnictví.
Právě to se může změnit a pod tlakem okolností, tedy prázdné státní pokladny, také nejspíš změní. Lze si představit, že se začne platit za návštěvu u lékaře - a díky takové regulaci se udrží systém, který bude jako dosud nabízet stejně kvalitní zdravotní péči všem občanům.
Nebo se začne vybírat školné a tím se zvětší kapacita vysokých škol do té míry, že na univerzity - s pomocí státních půjček - dosáhne i mládež z nejhorších sociálních poměrů. Neschopnost platit sociální dávky může vést vládu k daleko tvrdšímu postupu při jejich vyplácení. Těžko někdo upadne do pasti chudoby, jak se někdy nazývá život na dávkách, když se sníží životní minimum. Pokud má další středolevá vláda uspět, musí provádět levicovou politiku pomocí pravicových nástrojů. Pro nezkušené ministry to ale bude hodně obtížný manévr.
