Parlamentní volby jednoho muže

Ty mluvily kupříkladu o 60procentní účasti a o 55-65 % hlasů pro předem vítěznou stranu Jednotné Rusko. Překvapením nebylo ani druhé místo komunistů a tak se jen dalo líně přemítat o tom, zda v dolní sněmovně ruského parlamentu budou jen dvě strany, či zda se moci bude hodit spíš varianta, kdy jich tam bude víc. Správně bylo za bé.

Co ale tyto čtyři strany dnes představují?

Jednotné Rusko je jen cosi jako piedestal pro Vladimira Putina a mocný základ jeho hlasovacího a razítkovacího stroje jménem Státní duma. Tuto pseudostranu tvoří bývalí pracovníci středního a nižšího článku sovětského státního a stranického aparátu. Jsou to lidé zvyklí plnit pokyny a direktivy, což také už několik let osvědčují. Předvolebních televizních debat se nezúčastňují: za prvé to při svém postavení, postavení strany moci jednoho muže, nepotřebují, a za druhé by tam jen těžko měli co říct. Strana nemá žádný zřetelný program a pokud se k nějakému v poslední době hlásí, pak je to ve všech pádech skloňovaný Putinův plán. O tom ovšem nikdo není schopen říct, jaký je vlastně jeho obsah - ale to Jednotnému Rusku vlastně vyhovuje. Komentátoři úterních vydání nezávislých internetových a klasických novin škodolibě připomínají, že ač předáci této strany čekali na svůj idol, ohlášený na třetí hodinu ranní, celou noc, nedočkali se. Není divu - Putin přece nedávno v Krasnojarsku prohlásil, že tohle Jednotné Rusko je vlastně taky nic moc, ale že v zemi k dispozici nic lepšího není... Přísně vzato má prezident právě v tomhle naprostou pravdu.

Komunisté těží ze své po málem sto let staré organizační struktury a žijí z podstaty: Jelcinova 90. léta vrchovatě naplnila známá bolševická hesla o zbídačování lidu a mezi 30 miliony státem uznanými ruskými chudými komunisté jistě i dnes nacházejí příznivců dost a dost. Zajímavé v současné situaci je, že je to jediná skutečná parlamentní opozice - i když se od ní nedá očekávat, že by se i na dumské půdě Putinovu režimu nějak rázněji postavila.

Žirinovského "liberální demokraté" patří k ruskému politickému folklóru a jsou jakousi kloakou, do níž se splachují xenofobní a jiné nevraživé nálady té části společnosti, která nechce hlasovat pro komunisty. Z hlediska hlasovacího a razítkovacího stroje, zvaného Státní duma, mají jednu neocenitelnou výhodou: v rozhodujících okamžicích vždy stáli, stojí a budou stát při tom, kdo je právě u vesla. Což se vždycky hodí.

Spravedlivé Rusko, které se dostalo jen těsně (a je otázka, zda reálně) nad sedmiprocentní práh pro vstup do parlamentu, je omylem jak Vladimira Putina, tak jeho hlavního kremelského politického technologa Vladislava Surkova. Umělý slepenec tří levicově-nacionalistických spolků (Vlast, Důchodci a Život) je viditelně neživotaschopný a - alespoň prozatím - rozhodně není schopen naplnit vytoužený sen Kremlu, jímž je Státní duma s pouhými dvěma stranami moci, jedné napravo a druhé nalevo od středu. Obě strany by pak spojovalo to, že budou bezvýhradně sloužit prezidentovi. Politologové, kteří mají blízko k ruské státní moci, rádi poukazují na to, že například v takových zemích jako Velká Británie či Spojené státy funguje systém dvou stran už dávno a osvědčuje se. Jen při tom zapomínají, že tyto anglosaské systémy vznikly postupně, přirozeně a hlavně demokraticky, tedy že nebyly prostě nadiktovány shora.

Další strany včetně relevantní politické pravice se do Státní dumy nedostaly a pokud budou v Rusku dál panovat takové politické poměry, jaké tam dnes panují (o čemž prakticky není pochyb), asi se tam už nikdy nedostanou. Pokud bychom toto stranické spektrum chtěli k něčemu zkratkovitě přirovnat, napadá mě jediné slovo - poušť.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .