Paroubek proti NKÚ
Vážným varováním pro českou demokracii je konflikt, který se odehrál mezi ministrem pro místní rozvoj Jiřím Paroubkem a Nejvyšším kontrolním úřadem. Ministr se pokusil snížit vážnost úřadu a vyzval vládu, aby odmítla kontrolní závěr, který se týkal státního fondu rozvoje bydlení jako nekvalitní a neopodstatněný. Vážnost situace je zřejmá. Ministr se snažil politickými prostředky oslabit postavení kontroly, která má právo hlídat dokonce nejvyšší státní instituce.
Přitom jde už o třetí varování. Prvním a nejviditelnějším z nich je nezájem poslanců zvolit nového prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. Tak laxní přístup je trestuhodný a jen ho podtrhuje fakt, že poslanci si zvykli ignorovat závěry kontrol. Přitom podle zákona by právě oni měli na činnost úřadu dohlížet a s jeho výsledky dále pracovat.
K druhému varování došlo v prosinci, když po dvouleté debatě Sněmovna odmítla rozšířit pravomoc úřadu tak, aby mohl kontrolovat miliardové rozpočty velkých měst a krajů. Třetina veřejných financí tedy podléhá mírnějšímu režimu než zbytek. Z pohledu daňového poplatníka to je absurdní nedostatek. Finanční úřady také nerozlišují a všechny daně vybírají stejně přísně. Kdyby se držely logiky zákonodárců, u třetiny daní by zase taková přísnost být nemusela. Teď tedy dochází ke třetímu útoku.
Paroubek je předsedou fondu bydlení a nelíbilo se mu, jak kontrolní úřad práci fondu v letech 2000 až 2003 zhodnotil. Vadilo mu, že označil za nezákonnou samotnou jeho existenci. Jeho status totiž odporuje zákonu o rozpočtových pravidlech. Odmítl i kritiku podle níž fond využil díry v zákonech a rozděloval finance libovolně, bez ohledu na účel, který na jejich čerpání stanovila vláda. Nakonec fond nepříliš přísně hlídal obce, jestli s dotacemi zacházejí hospodárně.
Úplně skandální mi připadá tvrzení, že třetinu svých peněz fond využil neefektivně. Paroubek neměl pro svou stížnost dostatečné argumenty. Kontrolní úřad konstatoval právní a účetní nedostatky, které skutečně existovaly. Na některé z nich upozorňuje i Evropská komise a například protiprávní status fondu se v posledních měsících snaží změnit Parlament. Přesto nebyl Paroubkův pokus předem prohraný. Obrátil se na vládu, kde je jedním ze 17 ministrů. Mohl předpokládat, že mu kolegové dají za pravdu, vždyť příští kontrola může zamířit právě na jejich ministerstvo.
Je dobře, že vláda naléhání svého člena nepodlehla. Na druhé straně, jeho pokus oslabit vážnost kontrolního úřadu nikdo vážně nekritizoval. Přitom šlo o něco vskutku nevídaného a nehorázného. Nakonec poslední pokus zabránit kontrolnímu úřadu v práci podnikli před deseti lety premiér Václav Klaus a jeho zástupce Jan Kalvoda. Kontroloři tehdy chtěli zjistit, jestli banka IBP správně platí daně. Političtí leadeři důkladné kontrole opravdu zabránili a o pár let později se ukázalo, že IPB je podnik, který připravil státní pokladnu o 200 miliard.
Jak vlastně může ministr napadat práci úřadu, když k tomu nemá jasné, racionální důvody? Jiná věc je špatná komunikace mezi politiky a vedením úřadu. Celý spor včetně emotivních hádek se přece mohl vyřešit při běžném jednání obou stran a vůbec nebylo třeba, aby si ministr rozhořčeně stěžoval v médiích. Možná by šlo ostří celého sporu otupit, kdyby úřad měl svého prezidenta.
Závěr z celého případu je tristní. Politici se snaží Nejvyšší kontrolní úřad ostrakizovat zbavit ho vlivu na veřejné finance. V důsledku jim tedy jde o to odstavit kontrolu, která jim brání rozhazovat státní peníze podle vlastního rozmaru bez ohledu na rozpočtová pravidla.
Takové obvinění by nepochybně odmítl každý ministr či poslanec. Zkrátka se některé věci nepodařilo prosadit, někde jsme se zapomněli někoho zastat, nemůžete nás ale podezírat, že chceme rozhazovat státní peníze bez ohledu na veřejný zájem.
Svým způsobem to myslí upřímně. Přesto vytvářejí trend, který vede ke snižování vážnosti úřadu. Nevadí jim, když Nejvyšší kontrolní úřad nemá prezidenta. Vítají, když se nerozšíří pravomoc těch nepříjemných kontrolorů a proč by jim mělo vadit, když se jeden z postižených kontrolou nahlas ozve? Zřejmě by na jeho místě učinili totéž.
Eroze postavení Nejvyššího kontrolního úřadu je realitou dnešního veřejného života. Politici ho nemají rádi, podobně jako jim vadí, když se mají zříci valorizace platů, případně své imunity. Nikdy by to neřekli nahlas, přesto v tichém srozumění prosazují svůj zájem.
Tento nešvar politické scény neškodí tolik, jako například korupce, přesto svědčí přinejmenším o tom, že politikům chybí reflexe a rozhled odpovědných správců státu. Na to zřejmě existuje jediný lék. Veřejnost by měla udržet potíže kontrolního úřadu v centru své pozornosti. Pokud se budou nevyřešené problémy dost často připomínat, mohla by poměry napravit politická reprezentace po příštích volbách. Od současných držitelů moci, kteří dnes už mají všichni máslo na hlavě, nejde nápravu bohužel čekat.
