Co dělám v rozhlase:
Po 11. hodině přivítám posluchače u Písniček pro radost, po 17. hodině u Melodií podvečera. Těší mě, že můžu být v programu vysílání součástí převážně pořadů, kdy si lidé vzájemně přejí samé dobro a vyjadřují si úctu, vděčnost a přátelství.
Před rozhlasem:
Po studiích na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích a po několika letech vyučování angličtiny se mi roky 2005 až 2011 sklenuly v mé první rozhlasové angažmá, kdy jsem se – sice jako obdivovatel ale vůbec neznalý hlasatelského řemesla – nejdříve učil nadechnout se ještě před rozsvícením červené, abych první větu už „ON AIR“ nezačal pazvukem „chrchrchrchchch“ vyvolaným nasáváním vzduchu.
Dále mě hlasatelka Marie Kotrbová učila správně oznámit čas, třeba: „Bylo 13 hodin, 30 minut.“, tak, abych dořekl „n“ a „t“ na konci slov. Jinak by posluchač zachytil: „Bylo třinác hodi, třice minu.“ Také mi vysvětlovala, jak vhodně sestavit nahlášení a odhlášení pořadů, jak přijímat telefonáty do vysílání i jak fundovaně zalévat květiny v hlasatelně a mnoho dalších věcí.
Zvukoví technici mě zas učili například dopočítávat čas, který zbývá na průvodní slovo, abychom se vešli do „teček“ (do „časáku“, do časového znamení). Nebo jak jim zcela jasně dát najevo, že jsem domluvil, aby pustili hudbu nebo pořad a nenastalo nejisté ticho.
Režisér Aleš Vrzák mě vedl, abych na mikrofon mluvil, jako když rozmlouvám s jedním konkrétním člověkem, který je možná zrovna v kuchyni nebo v dílně. S vědomím, že jsem blízko jeho ucha atd. Oblíbil jsem si ten dům Českého rozhlasu České Budějovice U Tří lvů 1 a lidi v něm.
Kolik let je třeba na to, aby se nováček vypracoval v opravdového hlasatele, nevím. Jistě jsem to nestihl, protože hlasatelé byli přejmenováni na moderátory. Nicméně, přišla možnost spolupracovat se stanicí Vltava, kde hlasatelé zůstali a zůstávají. A tak jsem souběžně pracoval na obou stanicích.
Jistě jsem to nestihl i proto, že v polovině roku 2011 jsem všechno tehdejší z vlastního rozhodnutí ukončil a opustil, abych si ověřil, jestli mám žít někde jinde a jinak nebo ne. A postupně jsem se skrze sled událostí, velkých i nepostřehnutelných, jak je život navlékal a navléká, znovu ocitl v rozhlasovém prostředí. Napřed v jihočeské redakci Radia Proglas a následně také od května 2015 v pořadí druhém angažmá U Tří lvů 1 – v českobudějovickém Českém rozhlase. Učení začalo nanovo, přesněji: z části oprašování naučeného a z části učení se novému.
Co mě baví:
I když mám velmi rád krásný zvuk z kvalitních reproduktorů poctivých rozhlasových her, někdy klasické hudby, jindy jazzu nebo muzikálu, i když vskutku rád usedám do divadelního hlediště na činohru, i když se nesmírně rád setkávám k popovídání s lidmi, tak se těším ze čtení v tichu nebo z jen tak ležení v tichu. Nebo mě při chůzi uchvacuje krajina, kterou jsme nezaškaredili žádnými billboardy, jen pár vesnických chalup. Jsem blažený, když jsem s člověkem nebo s lidmi v kavárně či v restauraci, kde nehraje ani rádio ani televize. Jsem u vytržení, když se alespoň na krátko mezi námi rozhostí porozumění, vztah, jaký si vysnívá Robert Walser ve svém textu „Blouznění“. (Kéž bych to nikdy nekazil.) No, snad větší prožitek mi navodí zákusek či dort. Měl jsem spíš napsat „požitek“, že.
Všechny články
-
Psaní obecní kroniky, to je takový úděl učitelů, říkají ve Svatém Janě nad Malší
Manželé Anna a Jan Bláhovi zanechali výraznou stopu v kronice obce Svatý Jan nad Malší na Českobudějovicku. Každý z nich do ní zapisoval události několik let.
-
Když chce psát do kroniky Myslkovic, musí u stolu stát a podložit si ruku knihami
Desátým rokem je kronikářkou obce Myslkovice na Táborsku Marie Hodinářová. V prvních dvou letech zapisovala do obyčejné knihy, ale teď už má vázanou s koženými deskami.
-
Mokrý Lom měl zatím jen dva kronikáře. Marie Mlejnková zapisuje události už od roku 1957
Už 61 let píše kroniku obce Mokrý Lom na Českobudějovicku Marie Mlejnková. Je místní rodačkou, i když ne doslova. „Narodila jsem se u prarodičů v Pašinovicích,“ vysvětluje.
-
Kronikář Doudleb se snaží zaznamenávat hlavně to, co lidé jinde nenajdou
Není to jen zapisování událostí, ale také bádání o minulosti a zachraňování toho, co by se smrtí pamětníků zaniklo. Tak svou úlohu kronikáře chápe Jan Šimánek z Doudleb.
-
Košickou kroniku vedli téměř sto let samí učitelé
Košice u Soběslavi jsou obcí se 775 obyvateli. Historicky jsou významné tím, že tu bývala poštovna. Byla tu také křižovatka cest na Vídeň a Linec.
-
Kronikářka v Čížové u Písku o sobě říká, že je papírový tvor. Ráda sepisuje
Čížová u Písku má kronikářku od roku 2006. Je jí bývalá bankovní a také obecní úřednice Jana Suková.
-
Kronikář Černé v Pošumaví zapsal, co si sám pamatuje, ale zmapoval i hlubší minulost
František Záhora je kronikářem obce Černá v Pošumaví. Jeho práce vyniká precizností a daleko přesahuje běžné povinnost zapisovatelů událostí.
-
Kronikářka Římova zaznamenává nové události, ale s manželem se ponořila i do nejstarších zápisů
Je římovskou rodačkou, a asi proto ji baví sledovat, co se v obci děje, i pátrat v historii. Marie Bártů je také zdejší kronikářkou. Události zaznamenává po čtvrtletích.
-
Kronikářku Vodňan baví objevovat zákulisí veřejných událostí a popisovat každodenní život
Příležitost, jak poznat město a lidi, kteří tu žijí. Tak vnímá svou úlohu kronikářky Vodňan Kateřina Mašlová. Ke kronice se dostala, když začala pracovat v místní knihovně.
-
O nevychovaných dětech, pádu meteoru i veřejných záchodcích psali v minulosti kronikáři Mirovic
Od roku 1913 se píše kronika v Mirovicích. Loni se mezi místní kronikáře zařadila Marie Hrdinová, kterou baví pročítat zápisy předchůdců a sledovat, co vypovídají o době.
Stránky
- « první
- ‹ předchozí
- …
- 9
- 10
- 11
- 12
- 13
- následující ›
- poslední »