Pochybná pochvala z Moskvy

Prezident Medvěděv ale nepřišel s prázdnýma rukama a jen s pouhou rétorikou. Naopak Evropanům nabízí nové bezpečnostní uspořádání, které sice neupřesnil, nicméně bylo jasné, že půjde o hru mezi námi děvčaty. S vyloučením Spojených států. Protože, jak řekl, "vinou jednostranných Spojených států se v mezinárodních vztazích znovu objevil trend k vytváření dělících linií."

Není to poprvé a patrně ani naposled, co představitel Ruska se postavil do přední řady bojovníků za tu opravdovou demokracii a káže o mezinárodní bezpečnosti na evropském kontinentu. Tradice je to letitá. Sovětská zahraniční politika jí měla plná ústa.

Naposledy podobná slova pronášel k Evropanům poslední sovětský komunistický vůdce Michail Gorbačov. V druhé půli osmdesátých let minulého století Evropany lákal na koncept Evropy jako společného domu. Mnozí mu tehdy tleskali. Naopak se mračili na škarohlídy, kteří varovali: není to tak nevinné, jak se na první poslech zdá. Ač to možná tehdy tak nevypadalo, opravdu šlo o poslední pokus sovětského impéria za pomoci naivních Západoevropanů vykopat příkop mezi Evropou a Spojenými státy, a vytvořit tak podmínky pro to, postavit západní Evropu proti Američanům a dostat ji tak do sovětské sféry vlivu. Naštěstí se mezitím Sovětský svaz stačil rozpadnout. Znovuzrozené Rusko na jeho troskách podstoupilo nejprve neúspěšný pokus stát se liberální demokracií, až dospělo k závěru, že staré samoděržaví je halt staré samoděržaví.

Slova, která pronesl před několika dny prezident Medvěděv, jakoby opsal od svého sovětského předchůdce. Jen s tím rozdílem, že se vyjádřil zcela otevřeně.

Až budoucnost ukáže, do jaké míry smířlivě reagující francouzský prezident Sarkozy, sedl Medvěděvovi na vějičku, či naopak si udržel odstup, maje na paměti politiku svého velkého předchůdce Charlese de Gaullea. Ten, když v šedesátých letech minulého století navštívil Moskvu, přivedl sovětské soudruhy doslova do nadšeného varu, když prohlásil, že soužití je vyloučené bez mírové spolupráce mezi Evropou a Sovětským svazem. Současně však rozjařené soudružské hlavy zchladil sprchou, když prohlásil, že bezpečnost Evropy je zcela nemyslitelná bez spojenectví se Spojenými státy. A bylo vymalováno.

Evropská unie, toto společenství liberálních demokracií, je bez atlantické vazby opravdu nemyslitelná. Její velikost unie není jen v ekonomickém potenciálu, především tkví v tom, že mezinárodně má Evropa šanci jako jediná na světě působit jako občanská velmoc. Bude-li samozřejmě dál pracovat na své integraci. Vedle potřebné míry integrace, zatím ale nepostačující, k tomu má i historickou zkušenost. Nakonec i žádoucí politickou erudici.

Jako málokteré světové společenství, možná jako jediné, dovede konfliktní situace řešit jednáním a hledáním vzájemné dohody. Umí v zemi konfliktu nastolit mír. Tuto roli si však ve světové politice může dovolit sehrávat jen proto, že její vlastní bezpečnost je spolehlivě ručena spojenectvím a přátelstvím se Spojenými státy.

Když po vojenské porážce Saddáma americký prezident Bush, vědom si toho, že vyhrát mír umějí především Evropané, požádal Unii, aby se podílela na obnovení pořádku v Iráku, oba amerikanofobové, tehdejší francouzský prezident Jacques Chirack a německý kancléř Gerhard Schröder pyšně odmítli. Ke škodě Ameriky, ke škodě Evropy, v neposlední řadě ke škodě samotného Iráku. Za to v Moskvě se museli tehdy radostí doslova plácat do stehen.

De Gaulleovo poznání z let šedesátých minulého století platí dodnes. Evropa a Amerika jsou blíženci i přes občasné vzájemné spory. Ty nemohou nikdy být tak fatální, jako je osudová jejich vzájemná vazba. A kdykoli kdokoli přijde a ukrajuje Evropanům medu, měli by se s plnou vážností ptát, jaký že to zas zlý úmysl v skrytu duše chová.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .