Pohled Střední Evropy na vyjádření Jacquese Chiraca
Slovensko už nikdy nebude po vstupu do Evropské unie takové, jako před tím, řekl před nedávnem předseda Slovenská národní rady Pavol Hrušovský.
K tomu je ale třeba poznamenat i líc této mince. Ani Evropská unie nebude po vstupu Čechů, Poláků, Slováků a dalších Středo a Východoevropanů už nikdy stejná, jako předtím.
Unie naším vstupem zcela určitě materiálně zchudne, alespoň pokud jde o ekonomické statistiky průměrné hospodářské výkonnosti. Ze všech ostatních stránek bude ale rozšíření o deset a za pár let možná i patnáct zemí z opačné části kontinentu znamenat pro dosud západní Evropskou unii nesmírné obohacení.
Určitě to ovlivní i celkovou atmosféru v Evropské unii a přinese to i výraznou změnu v jejím celkovém politickém směřování. Přes svoji ekonomickou zanedbatelnost budou mít totiž nové členské státy nezanedbatelnou politickou váhu a to si málokdo dnes v Evropské unii uvědomuje.
Přestože díky některým přechodným obdobím budou nové členské země v rámci unie státy druhé kategorie, budou mít i tak v Evropské unii mocenskou sílu, odpovídající dnešním členům unie. Když se dokáží Česko, Polsko, Maďarsko a Slovensko spojit, budou tak mít v orgánech unie výrazně větší sílu i než takové evropské velmoci, jako Francie a Německo. A v případě rozdílného pohledu na některé klíčové otázky budou také touto silou moci ovlivnit celkové směřování celé Evropské unie.
Z tohoto pohledu je třeba se dívat i na urážlivá vyjádření francouzského prezidenta Jacquese Chiraca vůči kandidátským zemím. Ty se postavily ve sporu kolem Iráku více na stranu Spojených států než Francie. Spor kolem Iráku byl totiž první klíčovou otázkou, kde dokázaly kandidátské země vystoupit jako jeden celek. A jejich hlas přispěl svým dílem k tomu, že Francii a Německu nebylo umožněno, aby v rámci Evropské unie izolovaly proamericky působící Velkou Británii. A to přesto, že ještě členy Evropské unie nejsou.
Francouzský prezident neudržel nervy na uzdě a prohlásil, že také členy Evropské unie být nemusí. Není to přitom nějaký ojedinělý exces, Francie rozšíření unie brzdí už několik let tak, jak jen ho brzdit může. V podobném duchu jako Chirac se ostatně vyjádřil i šéf francouzské diplomacie a ministryně obrany a za připomenutí stojí, že Francie už sama o sobě rozšíření Evropské unie zablokovala, když v šedesátých letech dvakrát vetovala rozšíření o Velkou Británii.
Pokud by se však francouzský prezident k takovému kroku odhodlal, otočilo by to kormidlo evropského vývoje a to velice špatným směrem, který by v konečném důsledku mohl znamenat konec samotného evropského projektu alespoň v té podobě, v jaké ho nyní známe.
Francie a Německo by tak prodělaly rozhodně více, než středoevropské státy. Po tvrdých vstupních jednáních, které novým členům nedávají alespoň v prvních letech naději na výraznější hospodářskou pomoc, je pro ně unie zajímavá už jenom jako šance podílet se na stavbě Evropského domu a to i podle svých střed a východoevropských představ. Pokud tuto šanci nedostaneme, do žádné Evropské unie nemusíme vstupovat.
Francie možná v posledních týdnech a měsících získala dojem, že představy nových členů se s představami francouzskými příliš neshodují. Ale i na to si bude muset Paříž zvyknout.
Evropa po rozšíření už nikdy nebude taková, jaká byla předtím. Toho francouzského v ní rozhodně citelně ubude, avšak to, co my jako noví členové přineseme, nebude horší. Bude to jen jiné. A respektovat by to měl i prezident Chirac. A bylo by státnicky moudré, kdyby to začal respektovat už nyní.
