Politický sebevrah
takové je časté hodnocení poměrně krátké, ale velmi intenzivní kariéry vnuka svou slavných spisovatelů sovětské epochy Jegora Gajdara.
Tento vicepremiér a posléze úřadující premiér prvního prezidentského období Borise Jelcina na sebe společně s Anatolijem Čubajsem vzal odpovědnost a také nepříjemný ortel ztráty osobní i politické popularity, když se stal hlavním architektem zcela nezbytných a velmi bolestivých ekonomických reforem čerstvě postsovětského Ruska.
Tzv. voucherová privatizace, již lidová moudrost přejmenovala na "uchvatizaci", ale především liberalizace cen, udělala z milionů Rusů alespoň na pár let žebráky, a to je úděl, na jaký se nezapomíná. Na druhé straně je tu ovšem důležitá makroekonomická pravda: V obchodech se po liberalizaci znovu objevilo zboží a již zmíněná privatizace po třičtvrtěstoletí většinu národního majetku z imaginárních rukou lidu znovu předala do rukou reálných vlastníků - byť to velmi často byli (jak sami Rusové říkají) "loupežníci na hlavní silnici".
Zajímavé je, že Gajdar přitom jako vnuk autora slavného Timura a jeho party i dalších tvrdě ideologizovaných dětských knih a syn sovětského kontraadmirála původně kráčel ve šlépějích svých vzorově sovětských předků - udělal velmi rychlou komunistickou kariéru a na přelomu 80. a 90. let byl vedoucím ekonomické rubriky ústředního komunistického tiskového orgánu Pravda.
Známý ruský novinář a politik Alexandr Chinštejn dokonce tvrdí, že v této funkci na konci perestrojky odmítl článek jiného významného muže této epochy Ruslana Chasbulatova, pozdějšího předsedy odbojného Nejvyššího sovětu, který Boris Jelcin nechal v říjnu 1993 rozstřílet tanky. Když se Chasbulatov v tomto materiálu domáhal zavedení principů tržního hospodářství v Sovětském svazu, Gajdar materiál odmítl s údajným poukazem na to, že tržní ekonomika by pro Sovětský svaz byla škodlivá a že je v této zemi nemyslitelná...
Ať tak či onak, dva roky nato už Gajdar stál v čele ruských ekonomických reforem a jak se zdá, známý funkcionářský lišák Boris Jelcin, který si na tzv. kádrové rošádičky opravdu potrpěl, si mladého ekonomického odborníka zcela cynicky vybral jako obětního beránka, jehož v případě potřeby rozzuřenému občanstvu předhodí k rozsápání. Totéž se ostatně opakovalo v případě premiéra Sergeje Kirijenka, jemuž Jelcin obrazně setnul premiérskou hlavu po 17. srpnu 1998, kdy se ruská měna opět zhroutila a miliony Rusů byly podobně jako po Gajdarových reformách z počátku tohoto desetiletí opět ožebračeny.
Gajdar byl mimo jiné obdivuhodný tím, že ač si byl své role oběti ve jménu racionálnější budoucnosti své země a svého národa velmi dobře vědom, nikdy se neuchýlil k populistickým úskokům a svůj pohár hořkosti byl ochoten dopít až do dna. Jeho přátelé ze strany Pravoje dělo čili Věc pravice, ale také Spravedlivá věc mu pro jeho věru negladiátorskou postavu a zároveň přímo zavilou čestnost a poctivost říkali Železný medvídek Pú. Lépe se snad Jegor Gajdar ani charakterizovat nedá.
Gajdar byl na podzim tohoto roku hostem Havlova Fóra 2000. Bez mučení se přiznám, že jak svým vzezřením, tak i výroky z rozhovoru, který poskytl naší stanici, na mě působil dojmem zlomeného muže. Za jeho dílo však mluví spíše skoro gallileovská věta z posledního rozhovoru, který Gajdar poskyt1l listu Novaja gazeta: A přece v Rusku zvítězila tržní ekonomika.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
