Polský motor evropské integrace
Když v květnu 2004 Polsko vstupovalo do Evropské unie, prezident Kwaśniewski, který se účastnil slavnosti v Dublinu, se tam dojetím rozplakal. Uvědomil jsem u toho člověka, který ještě v roce 1989 byl komunistickým ministrem, jaký byl a patrně dodnes jaký je výrazný rozdíl mezi českým a polským komunistou. Zatímco se čeští vymezují negativně nejen vůči Unii, ale i vůči Severoatlantické alianci, polského komunistu Kwaśniewskiho dojalo, že se Polsko s konečnou platností stalo součástí Západu. Tento podvakrát v přímých volbách úspěšný polský prezident Polsko přivedl nejen do Evropské unie, ale i do Severoatlantické aliance.
Je zajímavé, že to byly zejména polské levicové vlády, které usilovně pracovaly nejen na včlenění Polska do západních struktur, ale které současně svou aktivní hřivnou přispívaly k tomu, aby se Polsko v rámci Výmarského trojúhelníku, konzultací mezi Francií, Německem a Polskem, stalo druhým motorem evropské integrace. Pozitivní impulsy v podobě silného proevropského Polska Evropa, prožívající tehdy jednu ze svých existenciálních krizí, doslova potřebovala. Původní německo – francouzský motor evropské integrace se rozjel po tom, co se obě země usmířily a dohodly na mírové spolupráci.
Motor, který nastartovali Poláci spolu s Němci a s Francouzi v zádech, nejen pomáhal šlapat tomu prvnímu, v té době poněkud dýchavičně pracujícímu, ale také přispěl k polsko – německému usmíření, které možná překvapivě nebylo věcí posledních dvou desetiletí, ale datuje se už od let šedesátých. Tehdy polští biskupové napsali německým biskupům onen slavný dopis, který obsahoval neméně slavnou větu: „Odpouštíme vám a prosíme vás, abyste i vy nám odpustili.“ Zaskočili tak nejen polskou, tehdy komunistickou vládu, ale nakonec i své německé protějšky. Proces usmíření přesto započal a pokračoval slavným pokleknutím socialistického spolkového kancléře Willi Brandta před pomníkem povstalců z varšavského ghetta. Jak už to tak bývá, za hříchy minulosti, když už tak neučinili skuteční pachatelé, se kají a omlouvají tvůrci svobodné a demokratické budoucnosti.
Po prvním květnu 2004 vyrazily statisíce mladých Poláků na zkušenou do otevírající se Evropy, aby nabyli jazykových znalostí, zkušeností a v neposlední řadě, aby vydělali nějaký peníz a ulevili domácímu napjatému pracovnímu trhu. Po dlouhých desetiletích nešlo o exodus, jakými polské dějiny jsou zatíženy nejen ve 20. století, ale i ve stoletích předchozích, ale šlo o zkušenou, jejíž plody jako svobodní lidé zamýšleli přinést zpátky do vlasti. Mnozí z nich si jednoduše vyrazili vydělat peníze proto, aby jim výdělek umožnil po návratu domů založit vlastní firmu a rozjet vlastní podnikání.
Po pádu levicové Millerovy vlády v roce 2005 nastalo intermezzo, jemuž dominovala vítězstvím ve volbách v tom roce dvojčata bratrů Kaczyńských. Znechucení a otrávení Poláci z rozsáhlé korupce a klientelismu, které do polského politického života vtáhly právě levicové vlády a otrávily ho tak, v tom roce volby jednoduše vynechali. Tak se stalo, že si palmu vítězství odnesla nepříliš významná strana Kaczyńských, že se do polského Sejmu dostaly i konzervativní až reakční strany, jako byla Sebeobrana Lepperova či Liga polských rodin Giertychova, a že se na mušce ocitla do té doby levicí prosazovaná a podporovaná myšlenka evropské integrace.
První, co bratři Kaczyńští, Lech, v roli prezidenta, Jaroslaw, v roli šéfa strany a později premiéra zařízli, byl právě Výmarský trojúhelník. Zpochybnili dosavadní proces německo – polského usmiřování – a dlužno poznamenat, že vodu mlýn jim přičinlivě posílala šéfka německého svazu vyhnanců Erika Steinbachová.
Naštěstí pro Evropu, i pro druhý motor evropské integrace, jímž Polsko nepochybně je, se u příležitosti předčasných voleb v roce 2007 vrátili do země z evropského vandru mladí Poláci a vynesli k moci proevropského a liberálního Donalda Tuska.
Nakonec musel i nebožtík Lech Kaczyński shledat, že na té Unii něco je. Ve vztahu k Polsku dokázala k rozumu přivést samotného ruského premiéra Putina.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
