Pootevřené archivy KGB

Až praxe ovšem ukáže, co přesně se ti, které osudy jejich tragicky zemřelých rodinných příslušníků ještě stále zajímají, nakonec dovědí. Jak správně poznamenal stálý zpravodaj Českého rozhlasu v Moskvě Petr Vavrouška, jména vrahů mezi odtajněnými informacemi s největší pravděpodobností nebudou.

Podivuhodné gesto ruské tajné policie už přivítali ruští obhájci lidských práv. Těm se ovšem nelíbí, že přístup k těmto materiálům budou mít jen příbuzní obětí. Podle názoru představitelů lidskoprávních organizací by možnost do těchto dokumentů alespoň z let 1920-1950 měla mít i široká veřejnost. Umožnit něco takového se ovšem FSB zřejmě nechystá.

Archivy obávané tajné komunistické policie NKVD a poté KGB byly za státní tajemství považovány nejen v dobách stalinismu a reálného socialismu, ale i po celou Gorbačovovu perestrojku a dokonce ještě na počátky Jelcinovy éry. Prezident nového Ruska archívy odtajnil až svým výnosem z roku 1992. V této etapě těsně po puči ze srpna 1991 přišli příslušníci rozpuštěné tajné policie KGB skoro o všechny jistoty, a tak se svá tajemství ani nijak chránit nepokoušeli. Do četných archivních fondů se tehdy dostali nejen příbuzní obětí, ale také novináři či historici, kteří se pokoušeli statisíce, ba miliony stran otřesných svědectví nějak zpracovat a informovat o nich prosté Rusy. Jenže jak dosvědčuje například známý ruský historik Roj Medvěděv, jinak spoluautor i u nás vydané knihy Neznámý Stalin, už v druhé polovině 90. let se otevřené archivy opět začaly zavírat, respektive se otevíraly jen někomu a o tom, kdo to bude, znovu rozhodovala postupně se konsolidující nástupkyně KGB - již zmiňovaná Federální bezpečnostní služba.

Je samozřejmě otázka, proč se ruská nejvyšší státní moc k podobnému kroku rozhodla. Nejpravděpodobnější příčinou bude snaha režimu, který se dlouhodobě soustřeďuje především na utahování šroubů, ukázat před parlamentními a prezidentskými volbami v zemi také poněkud vlídnější tvář. Což ovšem jistě nebude bránit tomu, aby ono otevření archivů mělo tak přísná a komplikovaná pravidla, že nakonec bude mít podobu škvíry ve dveřích, jíž se dovnitř stejně projít nedá.

Život jak známo tropí hlouposti, a tak právě ve dnech, kdy FSB přišla se svou nečekanou zprávou, zveřejnil historik Vladimír Kuzněčevskij článek s výmluvným názvem - Potřebujeme Stalinův pomník.

Profesor Kuzněčevskij dovozuje, že zdrojem úspěchů sovětského státu ve 20. století, a to jak bleskové industrializace ve 30. letech, tak vítězství ve Velké vlastenecké válce, byl samozřejmě sovětský lid. Ten však podle Kuzněčevského k takovým výkonům potřeboval velkého politického vůdce. Citujeme: "Dějiny to zařídily tak, že v Rusku se takovýto vůdce našel. Se všemi chybami, za něž lid platil jezery krve, s masovými zločiny, jichž se dopustil osobně nebo na nichž se alespoň podílel, ale také s geniálními vlohami zvládat situaci i za okolností vyloženě katastrofických." Konec citátu.

Podle profesora Kuzněčevského Rusové v sobě historicky mají potřebu personifikace důležitých okamžiků svých dějin a nesporný vzmach sovětského Ruska v prvních dvou desetiletích po říjnové revoluci je podle něj možné a nutné připsat jedině Stalinovi. Proto prý se Rusko jeho monumentálního pomníku ještě dočká, i když to bude ještě nějaký čas trvat, protože odstup od těchto historických událostí je zatím příliš malý.

Nevím, jak komu, ale mně úvahy profesora Kuzněčevského na pozadí opatrných tanců kolem archivů, ukrývajících údaje o osudech desetimilionů tyranových obětí, připadají opravdu hodně zvláštní. Inu - jiný kraj, jiný mrav.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .