Poslanci chtějí zachránit zdravotnictví
Celý svět je v úpadku, a proto nemá smysl se o něco pokoušet. Nejlepší je žít, jak se dá a na současných poměrech něco trhnout. Všechno už nějak dopadne a každý se má starat především o sebe. Cynismus takového druhu jistě nestojí za pochvalu. Ještě horší však je, když převládne ve veřejných službách, například ve zdravotnictví.
České zdravotnictví v těchto dnech, týdnech a měsících takový postoj stále prohlubuje a obrat není v dohledu. Pokud něco nedokáže parlament, který vyzval ministryni zdravotnictví Miladu Emmerovou, aby vysvětlila, jaký je v současné chvíli stav jejího resortu a také co s ním chce dělat. Poslance jde pochválit už předem, protože připomínají zdravotníkům a státním úředníkům jejich odpovědnost.
Příčinou zdravotnického marasmu jsou také politici - zní to jako klišé, ale v bílém resortu platí úplně přesně.
Nejméně od roku 1995, kdy padl ministr Luděk Rubáš, se ví, že pokud se zdravotnictví nezreformuje, bude se propadat do stále větších dluhů. Vláda ODS opatrnou reformu připravila, sociální demokraté jí ale v roce 1998 zastavili a od té doby nic nepodnikli. Důvodem byl fakt, že zdravotnictví se stalo bitevním polem mezi ministry zdravotnictví a financí. Ti první požadovali peníze, aby zachránili zadlužené nemocnice a pojišťovny, ti druzí peníze nechtěli dát. Šéfové zdravotnického resortu obvykle vyhrávali, když se k jejich žádostem připojila dostatečně široká fronta zdravotníků. Vždy jsou v dohledu nějaké volby a žádná vládní strana do nich nechce jít s nespokojenými lékaři, kteří jsou v populaci mimořádně oblíbeni.
Ministr financí Bohuslav Sobotka teď zvolil taktiku, podle níž je ochoten zdravotnictví oddlužit jen v případě, že zdravotnický ministr předloží koncepci. Ta by měla zaručit, že se systém přestane propadat do dalších dluhů.
Už jednou - koncem roku 2003 - Sobotkova taktika nevyšla. Tehdy mu premiér Špidla nařídil, ať najde sedm miliard, i když ministryně zdravotnictví žádnou koncepci nepředložila.
Tentokrát se Sobotka zakopal hlouběji a na předložení koncepce trvá. Současná ministryně zdravotnictví Milada Emmerová skutečně koncepci sepsala, Sobotka ovšem velmi dobře ví, že žádný plán, jak zastavit dluhy, koncepce nenabízí.
Premiér má při tom jiné starosti a tak spor neřeší. Koncepce čeká na projednání ve vládě už tři měsíce.
Patová situace přitom hráčům na zdravotnickém poli tolik nevadí. Chovají se totiž s cynismem, o kterém byla řeč na počátku - z podivně pokroucené situace se snaží vytěžit, co se dá. Důvod je prostý: lidé přece musí platit zdravotní pojistné a každá instituce, jíž proud miliard protéká, nemá zas tak velký důvod ke stížnostem.
Pojišťovny mohou bez velké kontroly shora přerozdělovat peníze zdravotníkům. Lékaři jsou dost silná lobby, aby si uměli vynutit dost velké platy. Ministryně zase může vydávat vyhlášky, které rozhodují o cenách i o tom, kolik na nich mohou jednotlivá zařízení vydělat. Každý využívá ekonomickou a společenskou moc podle toho, jak je to pro něho výhodné.
Zapomíná se na jedno - jak je zdravotnický systém efektivní. Skutečně pomáhá lidem tak, aby to odpovídalo vynaloženým penězům? Tím se v našem cynickém světě přirozeně nikdo nezabývá. Peníze chodí a jakákoliv kontrola by mohla jejich proud jen zdržovat. Fakt, že průměrný věk dožití se v Česku přestal prodlužovat v roce 2000, nepatří k diskutovaným tématům.
Tato idyla nezodpovědnosti obvykle končí, když už peněz chybí opravdu hodně. Krize začíná, když ministerstvo zdravotnictví navštíví zástupci asociace velkodistributorů léčiv, kteří ministra požádají, aby s tím už něco dělal, protože nemocnice splácejí stále pomaleji.
Když se peníze na oddlužení nenajdou, vystavuje se tím vláda riziku, že se brzy začnou bouřit lékaři. Nedostatek peněz totiž brzy zasáhne i jejich platy. Vláda se dostane pod větší tlak a něco začne dělat. V lepším případě, jako v roce 1997 se začne pokoušet o reformy. V případě horším, jako v roce 2003 prostě zaplatí. Velkodistributoři navštívili ministryni, současnými ministry to ovšem nehnulo. Je třeba počkat až bude hůř.
Bohužel od vlády nelze očekávat uspokojivou odpověď. Poslanci by tedy sami měli připravit další krok, který by ministry donutil něco užitečného dělat.
Pokud by někdo hledal příklad, jak vláda svým nicneděláním škodí této zemi, měl by zdravotnictví použít. Plýtvá se tu veřejnými miliardami a nikdo z účastníků systému se neozývá, aby na to upozornil. Kapři - mezi nimi také ministři - svůj rybník nevypustí.
