Poslední katyňská oběť?

Ta první vychází z určité tradice, kterou si vynutil vztah prezidenta Kaczyńského a premiéra Tuska od chvíle, kdy v roce 2007 Tuskova Občanská platforma s přehledem vyhrála volby, kdy straně Právo a spravedlnost bratrů Kaczyńských Poláci uštědřili možná až nespravedlivý výprask a kdy jako jediný z představitelů čtvrté republiky, již oba bratři po předchozích volbách v roce 2005 založili a hodlali usilovně budovat, na politické scéně zůstal právě jen Lech v roli prezidenta. Politický konflikt mezi premiérem Tuskem a prezidentem Kaczyńskim se neodehrával jen v rovině politické, ale svým způsobem i v rovině osobní. Prezident i premiér byli přesvědčeni, že je to právě on, který má nejen tvořit polskou zahraniční politiku, ale i tuto politiku do zahraničí jezdit hájit. Na prvním summitu Evropské unie, který konal po volbách v roce 2007, museli organizátoři přistavit k polské části stolu ještě jednu židli, aby tak mohli vedle sebe usednout prezident i premiér, přestože otázka jednání summitu byla po výtce záležitost premiérova .

Vzájemný vztah obou mužů se nakonec upravil natolik, že oba politici byli s to se předem dohodnout, a jen buď jeden, anebo odjel druhý. To mohl být jeden z důvodů, proč Lech Kaczyński do Katyně nejel ve středu, ale cestu plánoval až na sobotu.

Druhý důvod, si myslím, byl zásadnější. Lech Kaczyński představoval tu část Polska, která byla velmi obezřetná, pokud šlo o Rusko. Obavu z Ruska mu nejen potvrzovaly dosavadní neblahé polské zkušenosti se soužitím s Rusy v minulých dvou stoletích, ale i nedávná válka o polské hovězí maso, které Poláci nesměli, aniž k tomu byl uveden přesvědčivý důvod, dovážet do Ruska, nakonec i dohoda, kterou se svým přítelem Vladimírem uzavřel německý kancléř Schröder, o plynovodu Nothern Stream, vedeném po dně Baltického moře tak, aby se vyhnul polskému území. Skutečnost, že se v obou případech Evropská unie postavila na stranu Polska změnila v euroskeptickém Kaczyňským jeho postoj k této evropské organizaci. V polemice s Vladimírem Putinem, kterou vedl u příležitosti uctění památky hrdinů z 1. září 1939 na gdaňském Wersteplatte, uvedl, jak je pro něj důležitá úspěšná Evropská unie. Úspěšná podle něj je proto, že jde o společenství, které stojí na mravních základech a které odmítá jakékoli imperialistické snění. Tím měl na mysli ruskou politiku uplatňovanou vůči sousedním zemím.

Zkušenost z 1. září loňského roku, kdy se spolu s Donaldem Tuskem zúčastnil gdaňské mezinárodně obsazené slavnosti u příležitosti 70. výročí vypuknutí druhé světové války a k uctění obránců Westerplatte, ho nepochybně přesvědčila, že při svém politickém a mravním ustrojení nemůže jednoduše dýchat stejný vzduch s Vladimírem Putinem. Očekával tehdy, že se ruský premiér ve svém projevu přinejmenším omluví za ideovou dělostřeleckou přípravu, kterou organizovala ruská státní media, v rámci níž Polsko obvinila ze spojenectví s hitlerovským Německem a masakr v Katyni vysvětlovala jako odvetu za smrt ruských zajatců, kteří padli do polského zajetí v bitvě pod Varšavou v roce 1920. Do říše snů určitě zařadil možnou omluvu Rusů za to, že sovětská armáda 17. září 1939 vpadla Polsku do zad a že tak slavila s nacisty bratrství ve zbrani. Putinovo prohlášení, že v souvislosti s Katyní Rusové své archivy otevřou, až Poláci pro změnu otevřou archivy své, ho muselo rozpálit do běla. Polské archivy totiž na rozdíl od těch ruských, neprodyšně uzavřených jsou komukoli přístupné.

Skepse k Putinovi tak v Lechu Kaczyńském nepochybně vzrostla. Představa, že by měl v Katyni stát vedle Putina, byť už jeho přítomnost představovala výrazný posun v postoji Rusů k Polákům, pro Lecha Kaczyńského byla asi nestravitelná.

Ostatně jeho skepsi dal Putin zapravdu. Do Katyně měl přivézt nejen sebe, ale i další dokumenty, objasňující tento vskutku do nebe volající zločin proti lidskosti. Přivezl sebe, na dokumenty jaksi pozapomněl.

V letadle za záhadných okolností zahynul už jeden polský předseda vlády, Wladyslaw Sikorski. Bylo to v roce 1943 krátce po odhalení katyňského zločinu a po přerušení diplomatických vztahů se Sovětským svazem. Nyní si toto prokleté místo vyžádalo oběť samotného polského prezidenta. Nabízí se tedy další otázka: Kdyby byl Lech Kaczyński toto vše věděl předem, zda by býval neletěl raději ve středu? Obávám, že ne. Volil by býval opět sobotu. Jen by cestoval sám.

Ať už působil ve politickém životě jakkoli pošetile, jedno mu upřít nelze: Vždy si stál za svým slovem a byl to chlap každým coulem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.