Poučení z krizového vývoje
Důvěra v politiku klesá, s poměry na scéně je spokojeno pouze devět procent lidí. Nikdo nevěří vládě ani parlamentu. Nějakou popularitu si udrželi prezident, ODS a ministr financí, ale ani v jejich případě to není lepší, než dříve. Je to normální, takový odpor k veřejným záležitostem? A může to být ještě horší?
Taková je rozhodující otázka dnešních dnů. Jak už to u takových důležitých otázek bývá, záleží na tom, jak odpovíme.
Správná odpověď zní - není to normální, a měli bychom něco dělat, aby situace ještě horší nebyla. Úpadek poměrů si totiž lze představit, nakonec ti starší z nás zažili horší časy například v osmdesátých letech.
Znechucení politikou je výjimečné, má však své důvody. Připomeňme jen, co jsme v posledních týdnech zažili. Mnoho nechybělo a komunisté by se stali opět stranou, která rozhoduje o poměrech vládě - byť prozatím jen v tiché koalici. Něco takového jsme po listopadu nezažili a každý z nás najednou musí připustit, že komunistům vstupu do vlády půjde zabránit jen těžko. Může to trvat pět nebo deset let, ale sám nový premiér Jiří Paroubek v klidu oznámil, že KSČM je pro sociální demokracii perspektivním partnerem. Nikdo mu to ani nevyčetl. Všichni to už berou jako samozřejmost.
Do takové situace dostali politickou scénu strany, kterým se na rozdíl od komunistů říká demokratické. Čím víc se rádoby demokraticky hádaly, tím rostla cena potenciální podpory komunistů. Jakou roli v úpadku hrála média se z pozice novináře těžko hodnotí, rozhodně ovšem platí, že spory politiků deníky i televize nadšeně podněcovaly.
Rozčarování z postupu demokratických stran vede řadu občanů k protestnímu postoji. Plná čtvrtina z nich by dnes komunisty volila a člověk nemusí být škarohlídem, aby začal vážně uvažovat o situaci, že také ODS přijde o popularitu a KSČM se stane nejoblíbenější stranou v zemi.
Vážná je i další otázka - bude opravdu nutné komunisty integrovat do běžného demokratického provozu, podobně jako se to stalo například v Itálii, nebo ve Francii? Ve skutečnosti je tato otázka zároveň hrozbou.
Česko přece není Itálie ani Francie a komunisté tu čtyřicet let diktátorsky řídili celou zemi. Emoce a spory musí být nutně větší a značná část populace bude vstup dříve totalitní strany do vlády považovat za naprosté selhání politiky. Obavy z kolapsu se dají zpochybnit. Nelze přece zcela vyloučit, že integrace komunistů proběhne v klidu. Možná se tím konečně vyřeší zápletka, že sněmovna se silnou komunistickou menšinou nedokáže sestavit stabilní vládu. Kdo je optimistou, může si dokonce představit, že blízkost moci donutí komunisty, aby se reformovali a dali prostor méně ublíženým a více racionálním politikům ze svého středu.
Poslední události ovšem ukazují, že takovým útěchám není radno věřit. Vzestup komunistů je důsledkem polarizace politické scény. Oslabují strany, které jsou blíže středu, jako Unie svobody a sociální demokraté, své pozice drží pouze formace stojící jasně napravo, či nalevo - tedy ODS a KSČM. Posilování komunistů přitom zároveň polarizaci posiluje. Spolupráci či nespolupráce s nimi je důvodem k dalším a ještě radikálnějším sporům.
Integrace komunistů je navíc těžko představitelná, když jsou podle preferencí stranou dvakrát silnější než sociální demokraté, kteří by je teoreticky mohli uvádět do vlády. Perspektiva je dnes temnější, než byla například ještě v lednu. O tom, že může být ještě hůř, byl přesvědčen generál, kterého Hitler jmenoval velitelem Berlína čtrnáct dnů před definitivním dobytím třetí říše. "To mě radši zastřelte," byla generálova první reakce, protože byl zkušený muž a leccos si uměl představit. Skutečně musel posílat své muže do beznadějného boje, pak kapitulovat, aby zabránil nejhoršímu. Nakonec zůstal deset let až do smrti v ruském koncentračním táboře.
Na rozdíl od Hitlerova generála mohou Češi s politikou ještě něco dělat. Rozumným postupem ale není v žádném případě rezignace na politiku, ani protestní hlasy komunistům či jiným radikálním stranám.
Představme si pozitivní vývoj. Paroubkova vláda se udrží do řádných voleb bez příliš nápadných skandálů. Během oddychového času může sociální demokracie vyřešit své vnitřní problémy a bude i nadále schopná konkurovat komunistům v boji o levicového voliče. ODS připraví kvalitní program, aby se mohla ihned po volbách pustit do nutných reforem penzí a zdravotnictví. Vznikne další strana pravého středu, která bude věrohodnější, než se dnes zdá být Unie svobody. Teď nezáleží na tom, jestli se dá podobným prognózám věřit. Jde o to, jestli se politici i veřejnost pokusí tímto způsobem dát věci do pořádku.
