Pozor na lichváře!
Každý měsíc přicházejí zprávy o tom, že nezaměstnanost roste. Špatná zpráva je dobrá zpráva, řekne si novinář a zařadí jí na titulní stranu. Za březen ale nezaměstnaných ubylo a tak se trhu práce nedostane takové pozornosti, jako bylo zvykem v posledních měsících. To je ale škoda. V Česku je bez práce půl milionu lidí, z toho polovina déle než rok. Dostatečný vykřičník pro celou společnost, státní správu a všechny spoluobčany těch postižených
V číslech: nezaměstnanost ve výši deset celých dvě desetiny procenta z ledna a února poklesla v březnu na rovných deset procent. Pokles se ovšem očekával, protože začínají sezónní práce v zemědělství a na stavbách. Spíše je menší, než v minulých letech. Rozhodně nebylo v žádném březnu od roku 1990 tolik nezaměstnaných, jako letos.
Očividně se s tím nedaří nic dělat. Počet lidí bez práce se zvyšoval i přes hospodářský růst minulých let. Je to nutná daň transformace, říkají liberální ekonomové. Ti více sociálně zaměření ale dodávají, že to ještě není důvod, aby se lidem bez práce nepomohlo najít nové místo. Vzhledem k tomu, že na sociální pomoc stát platí sedmdesát miliard korun ročně a že většina dávek jde právě rodinám nezaměstnaných, je k tomu i jasný finanční důvod.
Přijít o práci může být krátkodobě prospěšné. Člověk se zbaví stresu z minulého zaměstnání a přitom zjistí, že někde jinde může dosáhnout úspěchů větších, než se dosud odvážil předpokládat. Jenže některým taková strategie nevyjde a jak upozorňují sociologové Jiří Večerník a Daniel Munich, český trh práce je ve světě známý spíše tím, že nových šancí nabízí méně, než trhy v jiných evropských zemích.
Nezaměstnaní jsou tedy hned od počátku vystaveni stresu, že práci jen tak nenajdou. Svou situaci zpočátku skrývají před známými i před svou rodinou. Pak přiznají, že jsou na tom bídně. Ale stále se snaží dostat z nemilé situace, kdy třeba ani nevědí, jak budou nadále živit svou rodinu. Nakonec ale ztrácejí zájem něco stále znovu zkoušet. Studie vědců dokazují, že to platí pro Čechy jako pro všechny okolní národy.
Pak začínají spoléhat na sociální dávky a zkoušejí štěstí na černém trhu práce. Tam nemají právní ochranu a stávají se závislými na rozmarech zaměstnavatelů. Když není práce a potřebují peníze třeba na mimořádný doplatek za elektřinu, musí zajít pro peníze do zastavárny, protože úrok z půjčky činí kolem deseti procent týdně, pak není divu, že například v Mostě zastavárny tak dobře prosperují. Cesta končí zadlužením u lichvářů, kteří půjčují bez zástavy, ale s úrokem sto procent měsíčně. Poslední stanicí je tedy úplně nevolnictví, protože při takových úrocích už dluhy nejdou nikdy splatit.
Samozřejmě, obraz pádu nezaměstnaného končí v příliš temných barvách a hrozba severočeských nebo severomoravských lichvářů nemusí děsit například příslušníka pražské střední třídy. Jenže i na konec cesty dospějí stovky těch nejchudších. A když oni, tak proč ne ten, který byl právě propuštěn z nějakého pražského podniku? Kde má záruku? Přinejmenším to je důvod k panice. A obecně lze shrnout, že nezaměstnaní jsou na šikmé ploše, na které hrozí vyloučení ze společnosti, reálná chudoba a pocit zmařeného života, který přechází i na další generaci.
Bohužel, vrátit člověka do práce je těžší, než ho z práce propustit. To není volání po návratu sociálních inženýrů. Je to ale jasný argument, že nestačí sociální síť vybavená až rozmařile širokým vějířem sociálních dávek, jaký mají k dispozici Češi. Sociální síť zpočátku pomůže. Kdo se ale do ní zaplete příliš, musí se přizpůsobit bezvýchodným pravidlům temné ekonomie chudoby. Proto je lepší chudé nemít a snažit se vrátit do běžného života, tedy do běžné práce. K tomu existují různé vyzkoušené postupy. Je možné třeba jako v Dánsku považovat nezaměstnané za zaměstnance pracovního úřadu a propustit je, až dostanou jinou práci. Nebo investovat po britském vzoru do rozvojových projektů nevládních organizací.
Až vyjdou příští čísla o nezaměstnanosti, bude možné zkontrolovat, jestli se v této věci už něco pohnulo.
