Premiér doporučí postup restitucí majetku zabaveného nacisty
Jak řešit vracení majetku, o který přišli lidé za nacistického režimu, o tom debatovali zástupci vlád sedmačtyřiceti zemí ve spolupráci s Evropským institutem odkazu Šoa. Premiér Jan Fischer dnes zveřejní sadu doporučení, jak v této problematice postupovat. Dosavadní restituce v Česku do takové hloubky nešly, vraceny byly jen majetky znárodněné po únoru 1948.
„Je to vlastně důsledek konference, která proběhla loni v červnu, věnovala se těmto otázkám poměrně zeširoka a byla zakomponována do oficiálního programu českého předsednictví Evropské unii. Tehdy jsme si řekli, že se do roka sejdeme a řekneme si, co v té věci bylo uděláno a přijmeme určité principy, jak by se v této věci mělo dále postupovat. A to se nyní stalo,“ říká tajemník Federace židovských obcí Tomáš Kraus a dodává:
„Včera se finalizoval dokument, který přesně popisuje, jak by měly vypadat zbývající restituce v jednotlivých státech. Je to nezávazné doporučení a bude na konkrétních vládách, jak se k němu postaví. Již nyní mohu říci, že přestože je to dokument právně nezávazný, tak k němu přistoupilo 43 států. Mezinárodní platforma je tedy značně široká a dokument by mohl mít značný efekt.“
Dokument se týká hlavně nemovitého majetku. Neřeší tedy otázku uloupeného umění nebo komunálního movitého majetku.
„Je to téma, které je, alespoň u nás, na stole již nějakou dobu. V České republice byl již v roce 2000 vydán speciální zákon, který řeší odškodnění obětí Šoa, což je hebrejský výraz pro holocaust,“ vysvětluje Michaela Sidenberg, kurátorka uměleckých sbírek Židovského muzea v Praze.
Podle ředitele Evropského institutu odkazu Šoa Lukáše Přibyla je průlomové už to, že se poprvé od druhé světové války sešlo nad touto otázkou tolik zemí:
„V řadě zemí k těm restitucím nedošlo, poválečné rozdělení Evropy tomu nijak nenahrávalo.“
„Mluvíme o majetku židovském, ale také dalších obětí nacistické perzekuce. Jedná se o majetek, který je buď ve vlastnictví státu nebo v soukromých rukách. Jde o to, aby došlo k náhradám, pokud ten majetek nelze vrátit,“ dodává Přibyl.
„Eventuální kompenzace by měl zaplatit stát. Ale je to na nich, jednotlivé státy mohou přijít i s jiným řešením. Důkazní břemeno je zcela na poškozeném. Je to sice trošku nešťastná věc, ale z právního hlediska je to zcela logické,“ uvádí Kraus.
„Úplné jasno v takto širokých historických souvislostech si o rozsahu uloupeného majetku nelze sjednat již nikdy. Je ještě třeba provést ještě hodně práce při studiu archivních dokumentů,“ konstatuje Sidenberg.
