Prezidentské dekrety na cestě do Evropy
Čeští a evropští poslanci diskutovali podle svých vlastních vyjádření sice klidně a věcně, avšak neshodli se téměř na ničem. Nicméně, uznejme za pozitivní posun, že o sporných problémech se mluví klidně a věcně. Snad to může nakonec znamenat i posun stanovisek ke společnému řešení.
Obecně řečeno, oběma stranám se nelze divit, že trvají na svém. Zastupují své voliče a ty mají velmi rozdílné názory. Poslanci Evropského parlamentu Stenzelová a Posselt nemohou říci svým voličům, že se zřekli své snahy odstranit z právního řádu sousedního státu zákony, které diskriminují jejich národy, byť pouze jednorázově.
Čeští poslanci Zahradil a Laštůvka taktéž nemohou než trvat na platnosti norem, na kterých je postaven poválečný právní řád státu. Přitom nejde ani tak o národně diskriminační charakter prezidentových dekretů, potvrzených řádně zvoleným Národním shromážděním, ani o princip kolektivní viny, na kterém jsou postaveny. Na těchto principech čeští poslanci už skoro šedesát let po ničivé válce zajisté netrvají.
Pouze mají strach, že jakékoli gesto, které by mohlo být vykládáno jako zrušení dekretů, mohlo by založit důvod ke zpochybnění některých částí poválečného právního řádu, zejména týkajících se majetkových otázek.
Poslanec Zahradil to řekl poměrně natvrdo, když dokonce varoval, že čeští občané by mohli spojit vstup do Evropské unie s ohrožení právní a majetkové stability. V takovém případě by se mohlo stát, že se v referendu vysloví proti vstupu do Evropské unie.
To se může stát, avšak bylo by nanejvýš vhodné, aby obě strany přestaly ve svých argumentech reflektovat pouze nadcházející volební výsledky v České republice a Spolkové republice Německo a zamyslely se nad podstatou věcí.
Na jedné straně se totiž čeští politikové trváním na sporných zákonech dostávají do trapné situace. V nové, sjednocující se Evropě opravdu nevypadá dobře, když někdo musí trvat na zákonech, které na principu kolektivní viny zbavily celé dvě národnostní skupiny občanství, domova a majetku.
Na straně druhé by ovšem evropská strana neměla do této situace české politiky tolik tlačit. Protože jde právě o to - zříci se sporných právních norem, ale přesto nezpochybnit ani státní, ani majetkovou integritu České republiky. Jak to ostatně požaduje i česko - německá deklarace, která hovoří o nápravě křivd, aniž by se tím zakládalo na křivdy nové.
Evropský poslanec Posselt, zároveň předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení, je sice českými politiky povinně přijímán s despektem, ale ani oni nemohou zcela přehlédnout jeho snahu o umírněné a pokud možno konsensuální řešení sudetoněmeckého problému. I on musí z povahy svého postavení trvat na některých zásadních stanoviscích, která jsou pro českou stranu přinejmenším sporná, někdy zcela nepřijatelná, avšak přesto jde o politika v pravém slova smyslu demokratického a evropského a s jako takovým by se s ním snad mohlo přinejmenším věcně jednat.
Součástí takové věcné diskuse ostatně může být i jasné odmítnutí partnerova stanoviska a hledání jiného, kompromisního řešení. Obecně platí, že kdo se jednání zcela vyhýbá, naznačuje tím, že jeho argumenty nejsou právě neprůstřelné.
Obě strany se nyní bijí v prsa a hájí svá stanoviska, ale obě strany musí nejspíš zároveň vědět své. Čeští politikové musejí vědět, že obhájení platnosti sporných norem je v dlouhodobé perspektivě sjednocující se Evropy nemožné. Stejně tak politikové sudetoněmečtí jistě vědí, že nelze odškodnit všechna utrpení válečného konfliktu a že nelze věci vrátit šedesát let dozadu. Pokud tedy obě strany neustále hovoří o potřebě uzavřít společný problém co nejdříve, měly by proto něco udělat.
Na sudetoněmecké straně by například bylo vhodné nestavět problém konfrontačně, gentlemansky si přestat pomáhat evropským procesem a nezahánět tak české politiky do kouta, ze kterého je možné se dostat jen protiútokem. Určitě by k tom přispělo pochopení, že skutečně existují reálné obavy o zpochybnění právního řádu České i Slovenské republiky.
Čeští politikové by zase měli přestat trvat na prezidentských dekretech, byť potvrzených v roce 1946 řádně zvoleným Národním shromážděním, týkajících se Němců a Maďarů, jako na celku. Nově vzniklá malá Liberálně reformní strana přišla ostatně před nedávnem s inspirativním návrhem dekrety symbolickým aktem zrušit a doprovodit to zákonem, který zaručí nezpochybnění právních důsledků těchto norem, a to už bez sporných ustanovení o kolektivní vině. Tato politická strana možná i na základě tohoto požadavku nejspíš ještě nezaznamená úspěch v nadcházejících volbách. Ale kdo ví, jak to bude za další čtyři roky.
Nelze totiž přehlédnout, že se diskuse o prezidentských dekretech z roku 1945 přece jen v posledních letech posunuje a že přes všechny excesy nabývá na věcnosti. Pokud to bude pokračovat v podobném duchu, za nějaký čas bude problém vyřešen bez pocitu křivdy na obou zúčastněných stranách.
ČRo 6 / RSE
26. března 2002
Napište nám: rse@cro.cz
