Prezidentské volby v Bělorusku
Již mnoho týdnů před letošními běloruskými prezidentskými volbami hýřili všichni ti, kdož nemají posledního evropského diktátora Alexandra Lukašenka zrovna v lásce - a těch je v Evropě i po světě drtivá většina - neuvěřitelným optimismem. Mluvilo se o džínsové revoluci, o odhodlání opozice tentokrát se sjednotit i o významné pomoci zbytku Evropy všem demokratickým silám v desetimilionové zemi, která se stále výrazněji stává strategickým přívažkem mohutnějícího Ruska.
Džínsová revoluce se ovšem nekonala. Diktátor neponechal nic náhodě a počínal si přesně podle zaběhaného scénáře: Představitele opozice prakticky nepustil do médií a sám si za státní prostředky uspořádal pocty a ovace, za které by se nemusel stydět ani staroegyptský vládce. Den co den moudře rozmlouval s dělníky, rolníky i vlastenecky orientovanou většinou kulturní fronty a inteligence a těsně před volebním dnem se projel i za volantem mamutího náklaďáku Belaz - snad aby beztak zpohlavkovanému národu naznačil, že on je schopen řídit jakýkoli kolos. Navíc volby začaly už 15. března - údajně proto, aby mohli odvolit i ti, kdož o víkendu pracují. Šlo především o státní zaměstnance, studenty a pracující z velkých závodů. Kandidatura byla těmto voličům důrazně doporučena a ústřední volební komise se netajila tím, že právě tato kategorie Bělorusů si Lukašenka za svého prezidenta vybrala téměř stoprocentně.
Pokud jde o běloruskou opozici, už léta se o ní říká, že je slabá a rozhádaná. To je bezesporu pravda. Na druhé straně si ovšem uvědomme, že takovouto charakteristikou můžeme ocejchovat prakticky jakoukoli politickou opozici, působící v podmínkách diktatury. Takže ta běloruská prostě jen není výjimkou.
Škoda je, že opoziční předáci se ani tentokrát nedokázali shodnout na jediném prezidentském kandidátovi. V předvolební kampani se o opoziční primát dlouho přetahovali dva muži - Aljaksandr Milinkevič a Aljaskandr Kazulin. Jedničkou se nakonec stal prvně jmenovaný, ale až pár dní před volbami, tedy ve chvíli, kdy hlasy opozičních voličů byly již beznadějně rozdělené. V poměrech, jaké v současné Bělorusku vládnou, však ani Milinkevičových 6 procent a Kazulinova necelá tři nejsou tak špatným výsledkem a snad by se mohla stát jistým příslibem pro budoucnost. Rovnou k tomu dodejme, že s největší pravděpodobností dosti vzdálenou.
Můžeme se samozřejmě zamýšlet nad tím, proč se běloruský národ ocitl v situaci desetimilionového rukojmího, s nímž si dělá, co chce, jediný muž. Důvody jsou nasnadě a vlastně docela srozumitelné. Lukašenko přišel k moci v roce 1994 jako zcela neznámý a tudíž nový muž po třech letech chaosu, způsobeného pádem Sovětského svazu. Ze svých předvolebních slibů splnil především ten o zavedení pořádku a relativní hospodářské stability, skýtající obyvatelstvu sice nikterak štědré, ale přece jen sociální jistoty. Pro zajímavost - nezaměstnaných je dnes v Bělorusku půldruhého procenta. Zejména venkovské obyvatelstvo proto Lukašenka zcela upřímně považuje za svého "baťku" neboli tatíčka.
Své docela jistě sehrává i touha značné části běloruského obyvatelstva po co nejužší intergaci s mocným sousedním Ruskem a také minimum puzení k vlastní státnosti. Ostatní postsovětské republiky byly na počátku 90. let v tomto ohledu daleko průbojnější.
Nejméně na příštích pět let je tedy další osud Běloruska jednoznačně předurčen: Půjde dál za Alexandrem Lukašenkem, a to přesně tím směrem, jaký si vrtošivý autokrat, který s oblibou chodí hrát s pracujícími fotbal, právě zvolí. Je to smutná perspektiva, ale v tuto chvíli zřejmě jediná.
