Příliš nepraktičtí vědci
Přidat někomu dvě miliardy a dočkat se za to od něj kritiky, ba urážek? Je to možné? Ano, možné to je, pokud tedy peníze přidáte českým vědcům. Pro sociální demokraty ve vládě to musí být pěkná frustrace. Stanovili vědu jako svou hlavní prioritu, skutečně pro ni našli peníze, vymysleli nový konkurenční způsob rozdělování peněz a nakonec - noviny jsou plné kritiky, jak českou vědu likvidují.
Jestli by nebylo lepší řídit výzkum po ruském způsobu: řež psa po hlavě, a bude tě poslouchat, podej mu ruku a hned tě do ní kousne. Jinými slovy: čím méně dáme peněz, tím větší budeme mít klid. Takové myšlenky dnes musí mnohé politiky napadat. Samozřejmě jsou nesmyslné, pokud ale nechceme předem přijmout myšlenku, že vědci jsou nenapravitelně nevděčná profese, je třeba najít jiné vysvětlení.
Ministerstvo školství podruhé v historii přidělovalo peníze na takzvané výzkumné záměry. Poprvé se tak základní výzkum podpořil v roce 1998, kdy ovšem peníze dostali všichni, kdo o ně požádali. Tentokrát to měli být jen ti nejlepší.
Ministerstvo požádalo vědecké ústavy o projekty, co chtějí dělat v příštích pěti až sedmi letech. Každý nechalo zhodnotit třemi oponenty, podle hodnocení pak záměry oznámkovalo od A do D. Nejlepším pak slíbilo pokrýt všechny předpokládané výdaje, kdo měl "béčko", dostal devadesát procent, ostatní ale nedostali nic.
I když peněz byl dvojnásobek, než dosud, přesto se na všechny nedostalo a postižení spustili pokřik.
Zprvu to vypadalo, že jde o obyčejnou reakci na neúspěch, když se ale ke kritice projektu přidal místopředseda vládní rady pro výzkum a vývoj Vladimír Viklický, bylo jasné, že nějaký problém se najde.
Stížnosti byly plné podezření z klientelismu, obviňování z neschopnosti o zdůrazňování vlastních zásluh, přesto se našly nejméně tři ústavy, kterým musel dát i nestranný pozorovatel za pravdu. Šlo o mikrobiology z pražské přírodovědné fakulty, kybernetiky z fakulty elektrotechniky na ČVUT a jindřichohradecká fakulty managementu, která spadá pod Vysokou školu ekonomickou.
Nepříjemné na jejich případě bylo to, že prohráli, protože byli příliš dobří. Vidět je to na příkladu mikrobiologů. Jsou zvyklí psát žádosti o finanční dotace a správně pochopili, že v případě výzkumných záměrů jde o instituční podporu. Proto sestavili široký tým z vědců čtyř kateder a napsali obecný záměr, co by se mělo dělat v příštích sedmi letech. K takovému výkladu přispělo i ministerstvo, když upozorňovalo, že šanci získat podporu mají spíše velké týmy.
Problém byl ale v tom, že zahraniční hodnotitelé chápali soutěž jinak. Předpokládali, že se jedná o soutěž, která přiděluje jednorázové dotace. Mikrobiology posoudili jako kvalitní vědce, schopné nejlepších výkonů. Upozornili však, že jejich žádost o grant je příliš obecná a neurčité. Výzkumníci z přírodovědecké fakulty tak peníze nedostali, i když například citace ze zahraničních časopisů dokazují, že ve svém oboru jsou v Česku nejlepší. Mít v posledních sedmi letech pět vlastních článků v časopise Nature, je unikát, jaký se z místních vědců dlouho nikomu nepodařil.
Protože mikrobiologové peníze nedostali, mohou svá pracoviště prakticky rozpustit.
Ukázalo se tedy jasně: ministerští úředníci se spletli, když peníze, které slouží provozu vědeckých institucí rozdělovali v grantové soutěži. Výzkumné ústavy je třeba pozorně hodnotit, zvyšovat jim dotaci, nebo naopak snižovat, po důkladném rozvážení třeba i zrušit, vždy jde ale o důkladnější hodnocení, než běžná grantová soutěž.
Ministerský způsob hodnocení nakonec odmítla Akademie věd, silná lobby začala prosazovat peníze pro ty ústavy, které nezaslouženě nic nedostaly. A protože jde o peníze, používají se silná slova a dobývají přední stránky novin a časopisů.
Velmi pravděpodobně se nějaké peníze najdou. Ministerstvo pod nějakou záminkou pošle peníze školám, a ty předají po straně dotaci postiženým ústavům. Koncem letošního roku pak proběhne doplňkové soutěž, kde ti nejlepší jistě uspějí.
Závěr zní jednoduše. Ukázalo se, že je nutné vědecká pracoviště vysokých škol hodnotit důkladněji, navíc sociální demokraté si mohou postěžovat na nevyužitou šanci, jak za státní peníze posílit svou popularitu.
Celý příběh ale ukazuje ještě něco navíc. Česká vědecká komunita jen obtížně konkuruje vyspělým zemím západu, hlavní problém ale tkví v ní samé. Když lidé z nejlepšího intelektuálního prostředí ani neumějí zorganizovat veřejnou soutěž, jak potom chceme, aby využili své objevy k ekonomické a kulturní prosperitě celé společnosti. To si po zkušenostech s výzkumnými záměry lze představit dost těžko.
