Přítel věc
Hrníček, přesněji řečeno šálek, to byl neobvyklý. Kónicky vykroužený tvar zdobilo natřikrát přelomené ouško. Hrníček jsem otáčel v rukách, zkoumal drobné, úmyslně trčící výrůstky z každého ouščího nalomení a současně pohledem přejížděl konvici, která k němu patřila. Její rovněž natřikrát zlomené ucho zdobilo podobně kónický tvar, svisle přerušovaný pěti pečlivě nažehlenými puky ode dna až po víčko. „To víte,“ řekl mi prodavač v bazaru, kam konvice i hrníček odkudsi doputovaly, „kdyby to bylo komplet, tak bych to rozhodně za půldarma nedával.“ Tázavě jsem se se na něj podíval. „Ve skutečnosti je to vzácnost,“ pokračoval. „Kubistickýho porcelánu zas tolik nebylo a div, že vůbec nějakej vydržel do dneška,“ a smutně si prohlížel oba kousky, když mi je balil a inkasoval za ně už ohlášené půldarma.
Věděl jsem, že hrníček budu mít rád. Byl takový zranitelný a ouško se strašlivě nepohodlně drželo: Přesto jsem byl přesvědčený, že čaj z něho bude chutnat náramně. A taky náramně chutnal. Skrz tenounký porcelán prosvítala jeho medová hněď a po každém doušku zanechával po sobě kružnici sedliny čajového kamene.
S konvičkou byl větší problém. Nebyla na čaj, ale na kávu. Spolu s hrníčkem jsem ji vzal jen proto, že k hrníčku patřila a bez ní by mi prodavač z bazaru hrníček neprodal. Ve skutečnosti tedy ani hrníček nebyl na čaj. Byl na kávu. Napovídal tomu už sám jeho kónický tvar. Na čaj hrníčky, nebo chcete-li šálky, bývají maličko bachraté. Snad proto, že čaj tak trochu tajnůstkář, potřebuje se maličko schoulit do sebe a svá tajemství uvolňovat postupně, zatímco káva navzdory tmavé barvě je spíš otevřená, veselá, zdálky se ohlašující nepřehlédnutelnou a výraznou voňavostí. Má proto raději, když ode dna hrníčku se k vám může vztáhnout rovnou.
Konvička smutně postávala na poličce nad sporákem. Neměl jsem pro ni nijaké využití s výjimkou několika sporadických návštěv, které na místo mého čaje dávaly přednost kávě, pokud jsem ji vůbec měl. Zato hrníček, původně bílý, s jednou stříbrnou linkou pod obrubou, vesele hnědnul zevnitř i zvenku a stal se mi věrným druhem po celý den, někdy i noc. Čaje jsem si dopřával požehnaně a náruživě. Musel mít barvu medu. Dokonce barvu lesního medu. Jeden můj kamarád tomu čaji říkal asfalt. Přesto moji náruživosti sdílel. Na čaj si ke mně zašel zejména, když se chystal proflámovat noc.
Nabyl jsem dojmu, že jsem v hrníčku získal nového přítele. Hezky se nám spolu mlčelo. Nebylo to však prázdné mlčení dvou jedinců, kteří nevědí, co říci v okamžiku, kdy by měli přece jen promluvit, ale mlčení nabité překvapivým a do hloubky jdoucím obsahem.
Až jednou se to stalo. Zakopl jsem, upadl, roztáhl jsem se po podlaze. Hrníček, který jsem držel v ruce, mi vylétl, čaj z něho vychrstl, jakoby jazyk vyplazoval, a přestože hrníček chvíli odolával nárazům o podlahu, nakonec se rozbil úderem o zeď.
Měl jsem pociťovat smutek nad ztrátou přítele, avšak s překvapením jsem zjistil, že potěšeně pozoruju tu hromádku neštěstí pod stěnou, že s gustem smetám střepy na lopatku a sypu je do koše, aniž šeptám slova na rozloučenou. Byl vůbec kdy mým přítelem?
Záhadou zůstává však konvice. Po nějakém čase jsem zjistil, že z poličky zmizela. Že bych ji byl někomu dal, na nic takového jsem si nemohl vzpomenout.
Asi odešla sama za střepy svého hrníčku. Věděla na rozdíl ode mě, co je to věrnost.
