Proč vzpomínat na Chartu 77

Naopak se našli pamětníci, anebo někteří publicisté, kteří využili výročí k morálnímu kázání, proč se k Chartě nepřidala většina normalizačních Čechů. Příkladem může být Petr Zídek v Lidových novinách.

Jednou větou, na Chartu se zapomíná, anebo chce zapomenout. Dalo by se tedy říci, že nejde o nic překvapivého, protože takový osud obvykle mají všechny vzpomínky na odbojová hnutí. Ti, kdo v různých státech Evropy bojovali za národní osvobození během první světové války, kdo se postavili proti nacistické okupaci a kdo se nesmířili s komunistickým režimem ve východní Evropě, všichni zažili něco podobného. Trochu oslav, aby se neřeklo, a pak spíše cestou do zapomenutí.

Ovšem takové obecné tvrzení leccos skrývá a spokojit se s ním v případě Charty 77 by nesvědčilo o civilizační vyspělosti národa. Pravdu má tedy Bohumil Doležal, když říká, že Charta byla elitářskou záležitostí. Zvláště v sedmdesátých letech byl podpis Charty výsadou, ke které neměl každý přístup. Zvláště mladším lidem organizátoři petice vysvětlili, že jde o velmi nebezpečnou záležitost a nemá cenu si tím kazit život. Aktivnější přístup, například odpírání vojenské služby, chartisté odmítali.

Charta tedy měla málo podpisů právě díky záměru organizátorů. Z pohledu komunistických vládců a jejich Státní bezpečnosti to byl šikovný model. Profízlovat omezený okruh intelektuálů nebylo tak obtížné, jako kdyby šlo o masové hnutí. Charta 77 byla pod kontrolou a až do 17. listopadu 1989 neznamenala pro režim reálné nebezpečí. Nebylo by ovšem namístě něco takového vyčítat právě chartistům. Málokterý domácí odboj posledního století nějak významně ohrozil stabilitu okupačního či autoritářského režimu - případy Jugoslávie a Řecka v boji s nacisty jsou výjimkou.

Pravdu má ovšem také Petr Zídek, když se pozastavuje nad malým zájmem Čechů o odboj proti normalizačnímu režimu. Nakonec nemuseli podepisovat Chartu, když to nešlo, ale založit si něco jiného. Samozřejmě tak mnozí činili, šlo ale o akce mnohem méně významné. Útočištěm opozičníků se stala například katolická církev, ale pod tuhou kontrolou agentů StB byla také ona.

Otázka tedy zní, jak je možné, že se Češi tak ochotně přizpůsobili kolaborantskému režimu, který byl nejvíc podobný vládě, jakou mělo Československo za druhé republiky v roce 1938. Pochopitelně se při tom uplatnila zkušenost s okupacemi a útlakem minulých desetiletí. Lidé se raději vyšplhali do špiček normalizační společnosti a nakonec to byla normalizační elita, nespokojená s ekonomickým výkonem země, která po porážce Sovětského svazu ve studené válce zbořila trouchnivou vládu komunistů.

Téměř to vypadá, že Charta 77 byla zbytečná, a že pravdu mají politici, kteří si třicátého výročí nevšímají.

Kdo však něco takového tvrdí, přehlíží, jak velký význam měla Charta 77 v zahraniční politice. Česko bylo v posledních staletích vždy málo významným hráčem na evropské politické scéně. Občas se ale hodilo do plánů některé z významnějších mocností. S chladnou objektivitou vzpomíná na jeden takový případ česko-německý historik Johann Wolfgang Brügel, když líčí, jak státy Dohody v první světové válce využívaly odbojová hnutí na území Rakouska-Uherska. I slabá výpomoc Masarykových Čechů mohla pomoci k vítězství nad Centrálními mocnostmi, například tím, že zvětšovala nespokojenost občanů v zázemí nepřítele. I když Masaryk byl nakonec schopen zařídit pomoc nečekaně výkonnou.

Podobné to bylo v případě Charty 77. Opoziční hnutí v komunistické zemi bylo z pohledu Západu záchytným bodem v konfliktu se Sovětským svazem a také pro komunikaci s osvobozenými národy po převratu. Tuto roli v čele se svým vůdcem Václavem Havlem Charta nepochybně sehrála dobře. Nebylo to ovšem tolik zásluhou chartistů, ale stratégů ve Washingtonu, Bruselu, nebo Londýně.

Od dob Charty úloha Česka v evropské politice upadá. Už není strategickým místem protikomunistického boje, ale jedním z mnoha méně významných členů Severoatlantické aliance a Evropské unie. Zahraničněpolitické výkony České republiky spočívají v dokazování, že není v obou institucích jen černým pasažérem, ale výkonným společníkem.

V tom je zvláštnost Charty 77. Není jako každá odbojová organizace ani tolik špatným svědomím těch, kdo s okupačním režimem úspěšně spolupracovali - nakonec o regulérní odboj nešlo. Je však špatným svědomím politiků, kteří nedokáží hrát tak významnou roli v zahraniční politice, jako hrálo několik bezvýznamných intelektuálů v osmdesátých letech.

Samozřejmě, chartisté byli významní pouze jako nástroj politiky jiných států, dnes by mělo Česko prosazovat svou vlastní státní politiku. To se však rozhodně nedaří. Česko je v této chvíli nezajímavou zemí zapomenutou někde ve střední, možná dokonce východní Evropě. Charta připomíná, že to tak nutně být nemusí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .