Provinila se tím, že měla ráda svého muže. Osudové ženy: Josefa Slánská

13. červenec 2019

Měla silné sociální cítění a od mládí věřila komunistickým ideálům. Po procesu se svým manželem Rudolfem Slánským byla sama vězněna v Ruzyni, nikdy se ho ale nezřekla. V dokudramatu účinkuje Adéla Kubačáková. Hovoří historik Prokop Tomek.

Host: Prokop Tomek
Účinkuje: Adéla Kubačáková
Připravili: Milena Štráfeldová, Hynek Pekárek
Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský
Hudba: Antonín Schindler
Režie: Michal Bureš
Premiéra: 13. 7. 2019

Josefa Hašková se narodila roku 1913 v pražské kolonce. Pocházela z chudých poměrů a záhy se začala angažovat v levicovém hnutí. Brzy nato se stala i členkou komunistické strany, shrnuje její mládí historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu.

Josefa Slánská nikdy nebyla souzena ani odsouzena. Její jméno nikdo nenajde v protokolech procesu s Rudolfem Slánským. Nebyla zatčena, nemohla by prokázat ani to, že byla dohromady asi pět měsíců v Ruzyni. Sama říká, že její fyzické utrpení bylo mnohem menší než utrpení některých jiných soudruhů. Čím se vlastně provinila? – Měla ráda Rudolfa Slánského, byla jeho ženou.
publicista Jiří Čutka v rozhovoru s Josefou Slánskou pro časopis Reportér, 1968

Láska komunistická

Slánský s rodinou

Coby šestnáctiletá byla v roce 1929 dokonce zatčena na komunistické demonstraci a několik dnů strávila ve vyšetřovací vazbě. Její o 12 let starší budoucí manžel Rudolf Slánský v té době stoupal po žebříčku stranických funkcí až do předsednictva ÚV KSČ.

Byla to strana, která se už v těchto letech před druhou světovou válkou hlásila k likvidaci demokracie, stát se k ní přesto choval mírně. A i když byl čas od času někdo z jejích příslušníků zatčen, tresty byly relativně symbolické, doplňuje historik Prokop Tomek.

Po propuštění žila Josefa Hašková s Rudolfem Slánským a v roce 1935 se jim narodil syn Rudolf. Svatbu měli až o dva roky později.

S Rudou jsme se dohodli, že do voleb zůstanu ve svém ilegálním bytě a po volbách, až bude zvolen poslancem, se zlegalizujeme oba. I tehdy patřilo k našemu stranickému životu, že dva lidé, kteří se měli rádi, museli přivádět na svět nemanželské děti.
Josefa Stránská v knize Zpráva o mém muži

Záhadný únos v Moskvě

Na konci roku 1938 odešli čelní komunisté do exilu v SSSR. Rudolf Slánský působil v Moskvě jako vedoucí středoevropského sektoru v moskevském rozhlase, jeho žena pracovala v českém rozhlasovém vysílání. Slánský se za války také účastnil jednání s Edvardem Benešem, na nichž se rozhodovalo o budoucích poválečných poměrech v Československu.

Rudolf Slánský a Klement Gottwald

V roce 1943 se jim v Moskvě narodila dcera Naďa. Půlroční holčičku ale z kočárku osmiletému bratrovi Rudolfovi unesla neznámá žena. Okolnosti únosu se nepodařilo vyšetřit dodnes, zdrcená rodina si ale nepřipouštěla, že by za ním mohlo stát sovětské vedení.

Poválečná kariéra

V červnu 1944 působil Slánský v Kyjevě a na podzim se spolu s Janem Švermou zúčastnil i Slovenského národního povstání. Z moskevského exilu se vrátil v roce 1945 už jako generální tajemník KSČ. Po válce byl poslancem parlamentu, předsedou Svazu partyzánů a oceňovaným bojovníkem proti nacismu. Byl zodpovědný za řízení bezpečnostních složek a aktivně se zasazoval o likvidaci demokracie v Československu.

Při převratu v únoru 1948 Rudolf Stránský toto své působení završil svým podílem na řízení vytváření akčních výborů Národní fronty a stál i u vzniku lidových milicí.

Musíme uplatňovat ostrá opatření proti reakci. Musíme jí přestat pouze hrozit. Bylo nám vytýkáno, že mnozí představitelé strany pronášejí silná slova, ale skutek utek… Je třeba přiznat, že jsme nedostatečně mobilizovali stranu v boji proti reakci, že jsme podcenili její síly, že z toho vyplynula nedostatečná bdělost strany. My však musíme potírat tento shovívavě liberální názor, že snad nějakým ostrým zákrokem zhoršíme situaci. Musíme ukázat jeho chybnost, závadnost a škodlivost.
Rudolf Slánský

Pád na dno

23. listopadu 1951 byl Rudolf Slánský namísto oslav narozenin Klementa Gottwalda, jichž se každoročně účastnil, zatčen.

Slánský byl na nějaké recepci. Pak nám zavolali, že už se blíží, tak jsme šli do haly a schovali se. Slánský přišel, za ním šla jeho žena. Rozsvítil v předsíni a v tom okamžiku mu Košťál chytil jednu ruku, Prchal druhou a nasadili mu pouta na ruce. Mezitím tam přišla jeho manželka, tak další orgánové chytili ji, zacpali jí pusu a odnesli ji, nevím kam. Slánský si sedl, měl spoutané ruce a jen říkal: „Ježíšmarjá, ježíšmarjá…“ Víc nic. Posadili jsme ho do auta a odvezli do Ruzyně.
svědectví vyšetřovatele StB B. Doubka z roku 1963 o Slánského zatčení v jeho vile

Josefa a její dvě děti, 16letý syn Rudolf a dcera Marta, která se Slánským narodila v roce 1949, byli internováni mimo Prahu na utajeném místě. Ze dne na den přišla o postavení i veškerá dosavadní práva, neměla ani žádné zprávy o manželovi.

Vyhrožovali mi, že zabijí naše děti, zapomněla jsem tedy, jak děti vypadají. Pouštěli mi do cely Rudovy výslechy. Přesvědčovala jsem sama sebe, že to není Ruda. Za celou dobu přitom se mnou sepsali jen několik stránek výpovědi, a ani ty nebyly pravdivé, protože pravda byla nepřípustná. Řekli mi rovnou, že si mé výpovědi napíší beze mne a že k tomu nepotřebují ani můj podpis.
Josefa Slánská ve vzpomínkové knize Zpráva o mém muži

2. prosince 1952 se Josefa v pankrácké věznici krátce sešla s manželem. V té chvíli netušila, že ho vidí naposledy. Rudolf Slánský byl popraven hned následující den – poté, co mu jeho velký přítel Klement Gottwald odmítl dát milost.

Živoření ve vyhnanství

Jeho žena a děti byly na konci dubna 1953 vysídleni do Rázové na Bruntálsku, do prázdné chalupy na břehu potoka. Nesměli se stýkat s nikým z přátel ani příbuzných, nedostávalo se jim morální ani hmotné podpory. Až do roku 1960 Josefa pracovala jako dělnice v Leskovci, pak byla přijata do Státního technického nakladatelství jako redaktorka a mohla se vrátit do Prahy.

Rudolf Slánský byl sice v roce 1963 soudně rehabilitován, stranicky byla ale jeho vina potvrzena. Josefa to odmítala a trvala na úplné rehabilitaci. Současně psala své vzpomínky, které jí pomáhaly ve chvílích beznaděje. Většinu rukopisů ale ničila, zůstalo jen torzo, k jehož vydání ji v roce 1968 přesvědčili přátelé. Vzpomínky vyšly pod názvem Zpráva o mém muži až po listopadu 1989. Po srpnu 1968 bylo jejich vydání znemožněno.

Normalizace a Charta 77

V době normalizace žila v ústraní pod dohledem Státní bezpečnosti. Poté, co spolu se synem Rudolfem podepsala Chartu 77, dohled strany nad vdovou po Rudolfovi Slánském zesílil. I přesto se dál zasazovala o ochranu politicky stíhaných a nejspíše se podílela i na šíření samizdatu. Zemřela v Praze v roce 1995 ve svých 82 letech.

autoři: Radek Brož , ide
Spustit audio

Související