Radost z odcizení
Když byla moje dcera malá, někdy tak na přelomu mateřské školky a první třídy, rád jsem pozoroval, jak rabuje šatník své maminky. Nejen všechny svršky, které tam našla, vytahala ven, včetně bot v létě uložených na zimu a v zimě uložených na léto, ale postupně vše, co vytáhla na světlo boží, na sebe navlékla. Tak chvíli byla vlastní maminkou, pak se proměnila v sousedku, v paní učitelku z mateřské, v princeznu, v čarodějnici, v tu slečnu, co jsme si spolu prohlíželi v jistém časopise; jednoduše každou chvíli byla někým jiným a jako ten někdo jiný se chvíli nakrucovala před zrcadlem, udělala zkusmo několik kroků po pokoji, v kostýmu učitelky se káravě rozhlížela, zatímco jako sousedka prskala nad odhozenými vajgly na domovních schodech.
To, co bylo dáno mé dceři díky její fantazii a vcelku bohatému šatníku mé ženy, je nakonec dáno nám všem, dokonce i do let dospělosti. Ty tam jsou ony dávné doby, kdy jsme museli být jen tím, čím jsme se narodili, kdy náš budoucí osud určoval osud našich rodičů, kdy naše obzory končily humny rodné vesnice a cesta do okresního města na výroční trh byla událostí, o které stálo za to vyprávět po mnoho večerů během zimních přástek.
Dnes vylétáme z rodných hnízd, ať už venkovských nebo městských, často za účasti samotných rodičů, těšících se, že budou mít konečně klid a čas pro sebe, a noříme se tu do mělkých, tu do hlubších vod všudypřítomné konzumní společnosti. Šatník společnosti hojnosti je dokořán. Neotevírá se jen tehdy, když maminka není doma. Otevřena je stále a reklamní spoty, které se na nás odevšad valí, nás přesvědčují, že můžeme být díky němu čímkoli, jen chtít a udělat ten správný krok.
Před časem běhala po televizních obrazovkách reklama na jistou limonádu s bublinkami. Když se jí napijete, rázem omládnete, vstoupí do vás energie odvázaného mládí. Proč ne? Koupil jsem si limonádu, pil jsem ji, odvázal jsem se a dostal vynadáno od ženy, že jsem zprasil nejen kuchyňkou linku, ale i podlahu. Nepochopila můj mladistvý elán. Přikusoval jsem k limonádě jisté kulaté sušenky. Údajně je nejíte sami. Tak jste přitažliví, když je držíte v rukou, ale kupodivu nikdo se neobjevil krom mé ženy, rozzlobené, že trousím drobky.
Vyprávěl jsem to studentům, které učím mediální praxi. Se sušenkami mě vyvedli z omylu. Reklama podle nich nelhala. Kdykoli si je kdokoli z nich přinesl do školy, zbytek třídy mu je sežral. Byly tak dobré, že je nikdo nikdy nejedl sám.
Je dobře, že můžeme také díky společnosti hojnosti být každou chvíli někým jiným jen proto, že jsme poslechli reklamu, nabídku v supermarketu. Možná je správné být především sám sebou, ale víme my, kdy jsme sami sebou, a kdy naopak ne? Neobjevíme sami sebe spíš tak, že vyzkoušíme několik podob, několik životů podle kostýmu, který máme právě na sobě, až přijdeme na to, ve kterém se cítíme lépe, ve kterém naopak hůře? Můžete namítnout, že ne vždy, cítíme-li se dobře, musí jít o opravdový pocit, že může to být jen uměle navozený stav.
Jsou to ale jen takové škarohlídské řeči. Nejsme jen těmi, kterými skutečně jsme, ale i těmi, kterými se zdáme být. Kdybychom měli být jen těmi, kteří jsou nám dáni do vínku, byl by život pěkná otrava. Otrava o to větší, o co v bohatší společnosti žijeme.
No uznejte!
