Ředitel národního parku: Krkonoše neznají ošklivé počasí, je tu krásně vždycky

1. listopadu bylo otevřeno Muzeum Krkonoš – Návštěvnické centrum Správy Krkonošského národního parku ve vrchlabském klášteře augustiniánů, jedná se o největší expozici o Krkonoších na světě. Mým hostitelem je ředitel Krkonošského národního parku doktor Robin Böhnisch, držitel ceny Josefa Vavrouška za výjimečný počin v oblasti životního prostředí a udržitelného rozvoje.

Narodil se ve Vrchlabí, vyrůstal v Mladých Bukách. Po základní škole vystudoval lesnictví na Střední lesnické škole v Trutnově a poté učitelství a biologii na Univerzitě Hradec Králové. Čtrnáct let byl poslancem, z toho čtyři roky předsedou Výboru pro životní prostředí. O nové expozici Krkonoš řekl, že má ambici ovlivnit stejně jako expozice předchozí několik generací – oslovit je, propojit a ukázat, na jak unikátním místě planety žijí.

Já jsem o tom, že se spolu potkáme, informovala na sociálních sítích a ptala jsem se, na co by se vás lidé chtěli zeptat. Jedna z otázka byla vcelku banální. Potkal už jste Krakonoše?

Někdy mám pocit, že ano. Jak jste říkala, vyrůstal jsem v Mladých Bukách na úpatí Rýchor, to je také moje nejzamilovanější část Krkonoš. Kdo je zná, ví, že Rýchory jsou úplně nejkrásnější za počasí, kterému někdo říká ošklivé, ale Krkonoše takové počasí vlastně neznají. V Krkonoších je krásně vždycky. Když se vypravíte z Kutné přes Dvorský les ke Sněžným Domkům, tam velmi často můžete pocítit takový silný proud energie. Já si říkám, že tam prostě něco je, možná je to Krakonoš.

Expozice nového Muzea Krkonoš

Kdybyste měl tu možnost s ním mluvit a měl jedno jediné přání, které by vám dokázal splnit, jak by znělo?

Já bych po něm asi chtěl, aby Krkonoše zůstaly tak krásné i do budoucna, jako jsou teď. Byť to bude asi obr, tak bych ho chtěl poplácat po ramenou za to, že se strašně nadře.

Další téma, na které jsem narazila i díky otázkám, které se objevily na mých sociálních sítích, je kácení kosodřeviny v KRNAPu za použití vrtulníku. Je to opodstatněné?

To, co se teď odehrává na horských hřebenech s klečí, má svůj prazáklad v jedné krkonošské tragédii. Tou byla imisní katastrofa na konci 80. a začátku 90. let, kdy v tom černém trojúhelníku mezi Východním Německem, Polskem a Československem začaly umírat lesy ve velkém a Krkonoše to postihlo neméně. Tehdy ochranáři i lesníci zpanikařili a s heslem, že alespoň něco musí nahoře růst, se začala ve velkém vysazovat olše zelená, smrk pichlavý z Ameriky a také borovice kleč.

Borovice kleč je původní, ale tehdy v té snaze udělat to co nejintenzivněji a nejrychleji byla použita i kleč, která tady doma nebyla, která má genetiku odkudsi z balkánských zemí. Postupem času, kdy se ta příroda velmi zlepšila, se tato nepůvodní kleč velmi rozrostla, začala poškozovat tzv. pralouky, popřípadě slavné tříděné půdy v horských polohách a my jsme tedy přistoupili k redukci té nepůvodní kleče. Když se ukázal ten obrovský objem, tak bylo zřejmé, že než pustit nekonečnou frontu kamionů se vyplatí pro nás i pro přírodu, aby tu vyřazenou kleč odvezl z těch vrcholových poloh vrtulník.

Alena zárybnická a Ředitel Správy KRNAP Robin Böhnisch

Poslední otázku klade umělá inteligence: Co byste chtěl, aby lidé o Krkonoších věděli? Já si dovolím to rozšířit. Co byste chtěl, aby lidé o Krkonoších po návštěvě nového návštěvnického centra věděli a na celý život si zapamatovali?

To je docela snadné. Aby si uvědomili, že se ocitli na místě, které je jedinečné v rámci celého světa. Jsou-li návštěvníky, aby si uvědomili a chovali se podle toho, že některým lidem je toto místo domovem a především je domovem dalších tvorů, kteří ke Krkonoším patří a jsou tu doma a žádný jiný domov nemají.

Co dělají v KRNAPu pro to, aby nevyhynul tetřívek? Co nabízí nová expozice a jaké všechny zvuky je tam možné zaslechnout?

Spustit audio

Související