Reforma jinak

Teprve v časných ranních hodinách by totiž skončil vyjednávací maratón, v jehož průběhu by se vládní strany dohodly se směrodatnou opozicí, jak bude v základních obrysech vypadat záchrana státu bez pádem do propasti bezbřehého zadlužování. Že je reforma nezbytná a že si vyžádá oběti ze strany voličů věděli samozřejmě všichni velice dobře. Cílem schůzky tedy bylo předjednat vyrovnaný kompromis, který by měl šanci ve sněmovně hladce projít.

Nesmyslná představa? Ne tak docela. V sousedním Německu se scénář z celonočního vyjednávání, během kterého vyjednavači čtyřikrát budili šéfy svých stran, protože nevěděli jak dál, letos v létě každopádně uskutečnil. Šlo při něm o voličsky nanejvýš ožehavou reformu zdravotnictví, kterou nelze uskutečnit bez nepopulárních opatření. Levicová vláda a pravicová opozice v Německu se na nich nakonec dokázaly dohodnout.

V našich podmínkách jsme svědky pravého opaku. Reformní balík uštrikoval ministr financí Svoboda sice s poradci nejen levicové, nýbrž i pravicové orientace, ale politickou podporu mu nedokázal zajistit ani ve vlastním sociálně-demokratickém klubu. Po demonstrativním výstupu poslance Hojdara se z projednávání 12 zákonů, s nimiž premiér výslovně spojil další osud své vlády, stala navzdory úspěchu v nynějším čtení, definitivně partie s otevřeným koncem.

Faktem je, že opozici, ať už parlamentní nebo vnitřní, přijde vhod každá příležitost ke kritice vládní politiky a tato je vítána obzvlášť. Opatření, která chce Špidla prosadit, jsou nepopulární a navíc jsou skutečně v příkrém rozporu s předvolebními sliby sociální demokracie. Běžné vysvětlení, že se Špidlův tým mohl seznámit s pravým stavem věcí teprve po volbách, neobstojí. Premiér byl přece rovněž členem minulé vlády a stál tehdy dokonce v čele resortu, který se na pravidelném odčerpávání peněz ze státní pokladny podepisuje velmi výrazně.

Jestliže opravdu nevěděl, jak to se státními financemi vypadá, pak je nutno se ptát, zda byl mužem na svém místě. Příklady z okolních zemí ovšem naznačují, že k bolestivým reformám se politici, a to prakticky všech odstínů, odhodlávají především tehdy, když už není zbytí. Co naslibovali před volbami stává se automaticky municí v arzenálu jejich politických odpůrců. Nepopulární reformátoři veřejných financí z tábora levice nejsou přitom v Evropě rozhodně výjimkou. Svého času k nim patřili například maďarští socialisté, kterým nakonec nezbylo, než snížit podporu v nezaměstnanosti a na univerzitách zavést školné. Jejich političtí soupeři z konzervativního tábora pak vyhráli následující volby s klasickými argumenty levice.

Ve Švédsku oklešťovali tamní sociální stát, který se na začátku 90. let projevil jako neufinancovatelný, pravicoví a levicoví politici společně, ale zásadnějšího obratu směrem k soutěživosti, vlastnímu výkonu, privatizaci a deregulaci bylo dosaženo až za vlády sociálních demokratů. Výchozí situace ovšem neposkytovala šanci na výběr. Desetiletí života na dluh v blahobytném "švédském modelu" se takřka přes noc vymstila vysokou inflací, obrovským zadlužením a lavinovitě se šířící nezaměstnaností.

Toho zůstává Česko zatím ušetřeno a především proto je zřejmě tak obtížné reformu veřejných financí energicky zahájit. U zdejších politiků jsou totiž už řadu let při pohledu na státní finance nejoblíbenějším módním doplňkem růžové brýle. Kdyby se například do celkového zadlužení naší země započítaly i veškeré státní záruky a další skryté závazky, narostl by současný státní dluh na víc než dvojnásobek. Argument, že dluh je v poměru k HDP pořád ještě malý a proto je možno plánované změny odložit, by rázem pozbyl na váze.

Pro reformu veřejných financí ovšem mluví i další důvody. Když se ve státním rozpočtu nenajdou peníze na spolufinancování projektů, na které budeme moci čerpat finanční zdroje z Evropské unie, ujede nám po vstupu do tohoto společenství modernizační vlak. Reformy, k nimž se odhodlala vláda Vladimíra Špidly, jsou nejspíš opravdu, jak tvrdí ODS, málo důrazné. Představují však alespoň krok správným směrem.