Reforma podle Mohameda

Přesto pokusy tu jsou a dalším z nich je návrh zákona o pedagogických pracovnících, který ministerstvo školství dokončilo a v nejbližších týdnech předá k projednání vládě.

Učitelé a pedagogičtí experti o tom vážně diskutují, protože z jejich pohledu nejde o málo. Nový zákon by totiž měl konečně zavést kariérní řád, v Česku něco opravdu převratného.

Řekněme co nejstručněji, co se vlastně má změnit. Dnes je to tak, že učitel vystuduje pedagogickou fakultu, začne učit a čím je starší, tím víc mu škola musí platit. Z původní hladové mzdy absolventů kolem deseti tisíc čistého tak "vysedí" do důchodu slušný dvacetitisícový plat. Tento systém zavedli komunisté a věděli proč. Jen skutečně loajální a nekonfliktní vychovatel socialistického člověka mohl ve škole tak dlouho vydržet a právě jeho loajalita politickému režimu měla být odměněna. Být odměňován za něco takového, nutně poškodila prestiž i sebevědomí učitelského stavu.

Jakýmsi nedopatřením se ale mzdový systém udržel dodnes. Možná to byla spíše zapomnětlivost politiků, kteří přece mají tolik jiných, a důležitějších starostí. Přesto se právě díky tomu ve školách udržela nadvláda průměrnosti pod heslem "kdo nic nedělá, nic nezkazí". Je to hloupé právě ve školách, institucích, kde všichni zaměstnanci mohou mít zdarma unikátní motivaci, totiž pomáhat druhým objevit vlastní cestu do života. V současných poměrech ale musí právě tento pozitivní přístup sami v sobě popírat a nutit děti především k tomu, aby se přizpůsobovaly - osnovám, školnímu řádu, vládnoucím mocenským poměrům. Socialismus už sice není, ale co kdyby se vrátil.

Ministerstvo školství dnes navrhuje učitelům jinou cestu kariérou. Po vysoké škole začnou učit, přitom se budou moci - a dokonce prý budou muset - dále vzdělávat. Budou k tomu moci využít dvanáct pracovních dnů, jak ale praví navrhovatel zákona, ke vzdělání mohou využít také třeba prázdniny. Vzdělání bude podmínkou vyšších funkcí, a vedle odsloužených let také vyšších platů. Pozoruhodný, byť už za Rakouska-Uherska objevený detail zákona umožní, aby kantoři dostávali tzv. "stabilizační příspěvek" podle velikosti obce, kde budou pracovat. Nejlépe na tom budou ve větších městech, kde jsou nejvyšší životní náklady a také v malých obcích, kde hodně stojí dojíždění.

Je to nevelká změna, ale může pomoci. Pokud ji totiž sami učitelé vezmou vážně, mohou být mnohem chytřejší a průběžně se dovídat, co všechno nového v jejich oboru vzniká a jakým novým způsobem se také dá učit. A ti, kdo se to dozví, dostanou ještě zaplaceno. Nemusí to fungovat hned, zpochybní se tím ale mazácká atmosféra, že všechno důležité jsem se naučil před třiceti lety na fakultě a nikdo mi už dál nebude radit. Časem se úplně zlikviduje a s ní padne i dědictví socialistického školství, které neučilo ničemu tak důkladně, jako poslušnosti a ochotné podřízenosti každému, kdo na mě jen trochu zvýšil hlas.

Lasturou sice moře nepřeliješ, ale moře se může přelít samo. Bohužel, problém českého školství je v tom, že se rozpadá a nic v něm nefunguje. Například, kde si budou učitelé zvyšovat kvalifikace a co se tam vlastně budou učit? Jsou tu sice pedagogické fakulty, ty ale nejsou na další vzdělávání učitelů zařízeny. Pak jsou tu ještě krajská pedagogická centra, úroveň jejich kurzů ale nemá žádná kritéria. Možná je úplnou náhodou skvělá, ale spíše se o tom dá pochybovat. Protože o čem by měli učitele dále informovat? To je záludná otázka, ze které by zřejmě všichni jejich zřizovatelé propadli. Čas od času si někdo stěžuje, že reforma školství pořád nejde. Ale v tomto směru platí rozumné pravidla islámu: Nechce-li jít hora k Mohamedovi, musí jít Mohamed k hoře. Školství tedy nemůže čekat, ale musí jít samo vstříc reformě. Cesta to ale bude dlouhá a ještě nezačla. Může začít přijetím nových zákonů, i při vědomí, jak a v čem jsou nedokonalé.