Rozpočet s hlavou v písku

Ministry lze pochopit, že jsou spokojení, otázka ale zní, jestli mají být z dohodnuté podoby rozpočtu spokojení občané. Odpovědět se nedá úplně jednoznačně.

Největší nárůst vládních dotací zaznamenali zemědělci a policisté, konkrétně o dvanáct a osm miliard. O osm miliard šlo víc na důchody, tento nárůst je ovšem dán vyšším počtem důchodců. Školství pak dostalo šest miliard navíc. Pro úplnost je možné dodat, že zdravotníci se mohou v příštím roce těšit nejméně na deset miliard vybraných navíc na zdravotním pojištění.

Tak tedy vypadá země, která musí tvrdě šetřit na veřejných výdajích, aby splnila normy Evropské unie.

Ve stručném výčtu největších rozpočtových změn je na první pohled něco divného. První pochybnost zní: kde se na zvyšování dotací berou peníze? Druhá otázka následuje: jaké jsou rozpočtové priority, když nejvíc se přidává na vnitřní bezpečnost, sociální sféru a zemědělství, a teprve potom na vzdělávání? První problém lze vyřešit snadno. Zvyšují se příjmy rozpočtu, tedy daně. Vládě se daňová reforma vyplatila a pomalejší růst daní z příjmu víc než nahradily výnosy ze spotřebních daní. Z ohlasů na veřejnosti se zdá, že změny nikomu příliš nevadí. Proto se tedy ministři mohou usmívat a bez velkých bolestí snižovat schodek rozpočtu o třicet miliard.

Druhá otázka o rozpočtových prioritách už je složitější. Výdaje na platy policistů jsou mimořádné a můžeme je považovat za důsledek toho, že premiérem se stal bývalý ministr vnitra. Vedle toho rostou výdaje v největších položkách rozpočtu - v sociální, zdravotnické a vzdělávací sféře. Svým způsobem to je automatické. Jak jsme již řekli, přibývá starých lidí, přitom rostou nároky na životní luxus. To se odráží na vyšších výdajích v sociálně-zdravotní oblasti. Lepší to už nebude a některá z budoucích vlád se nevyhne zásadním reformám, aby se zdravotnictví a penze neplatily jen z veřejných, ale také soukromých zdrojů.

Výdaje na zemědělce lze pochopit z rozhodnutí předchozích vlád. Slíbily kompenzovat zemědělcům údajnou nevýhodu, že dostávají z evropských fondů méně, než kolegové ze starých členských států. Důsledkem je, že vstup do unie se vyplatil ze všeho nejvíce právě rolníkům. Pro nás ostatní je vyšší podpora zemědělství něčím jako daní za Evropskou unii.

Školy a věda mají být pro Grossovu vládu údajně prioritou. Ovšem již dříve o vzdělávání hovořily jako o tom nejdůležitějším vlády Zemanova a Špidlova. Jejich velkolepá prohlášení ale nic nezměnily na tom, že Česko dává na vzdělávání jen 4,5 procenta hrubého domácího produktu, což je téměř o dvě procenta méně, než v průměru dávají vyspělé země z Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Ani letošních šest miliard nikoho nevytrhne. Při čtyřprocentní inflaci to je stejné, jako přidat dvě miliardy. Prostě silná slova a činy ani ne takové, jaké prokazovaly minulé vlády. Závěr je vlastně stejný jako v případě zdravotnictví a školství. Pokud chceme investovat do budoucnosti, musíme umožnit, aby školství financovali vedle státu také občané a podniky. Z rozpočtu ovšem plyne ještě další poučení.

Není pochyb, že byl sestaven obratně, že dává možnost šetřit i v příštích letech a že uspokojil řadu profesních skupin. Přesto není obratem, který by společnost čekala tváří v tvář globálním výzvám. Ani nenaznačuje, že by se vláda dlouhodobým výhledem spoelčnosti zabývala.

Zatáhnou se dluhy, udrží určitá rovnováha. To platí jistě v příštím roce, zřejmě i v roce dalším a možná ještě dalším. Pokud se tedy nestane něco nečekaného. Co ale bude pak? Okolní země investují do vzdělání víc, než Česko a víc budou moci rozvíjet znalostní ekonomiku. Postupně tak budeme ztrácet své schopnosti konkurovat. Do důchodu začnou odcházet silné poválečné ročníky a rozpočet už další nápor na penzijní a zdravotnické fondy neutáhne. To jsou problémy, které se stanou velmi naléhavými už za pět za deset let. Na jejich řešení nebudeme mít v rozpočtu žádné rezervy.

Vláda se tváří, že o rizicích nejbližší budoucnosti neví. To je závěr, ke kterému lze dojít při četbě rozpočtu na rok 2005.