Ruchař Petr Šplíchal vykouzlí jakýkoliv zvuk. K jízdě na lodičce mu stačí prkno, děrovačka a plechová vanička

Designér zvuků – tak se oficiálně jmenuje práce ruchaře Petra Šplíchala, který si právě v největším studiu v budově Českého rozhlasu v pražském Karlíně chystá výbavu. Do studia už nastěhoval dřevěné schody a dvoje dveře, které nikam nevedou.

Za chvíli začíná zkouška rozhlasové hry Chvilka štěstí a Petr Šplíchal listuje textem a pečlivě pročítá všechny poznámky. Jeho kolega Jiří Litoš ještě na poslední chvíli běží pro vodu, kterou přilévá do kovové vaničky. Vody musí být tak akorát, aby zvuk duše od pneumatiky, která dopadne na hladinu, přesně vystihl pád lidského těla do vody.

Petr Šplíchal si rekvizity pro vytváření zvuků sám vymýšlí|foto:Barbora Kvapilová, Český rozhlas

Ruchaři jsou nepostradatelní

Rozhlasová hra Chvilka štěstí se vysílá v přímém přenosu, a tak ruchaři musí být skvěle sehraní. Zatímco jeden buší na dveře, druhý otáčí klíčem v zámku. Profese ruchaře je při natáčení rozhlasové hry stejně nepostradatelná jako práce scénografa na divadle.

„Protože my v rozhlase vidíme ušima, a tak ruchaři nám svýma hejblátkama a hlavně svou šikovností dokážou zpřítomnit scénu, ve které se naše hra odehrává,“ vysvětluje režisér Vít Vencl.

Petr Šplíchal některé rekvizity zdědil po svých předchůdcích, ale mnoho zvuků si také sám vymýšlí a rekvizity vyrábí podle toho, co vyžaduje text hry. Díky tomu nemusí do studia vláčet opravdovou loď, ale postačí mu staré prkno s úchyty, které posunuje po směsi písku a magnetofonových pásek. Právě pásky totiž skvěle nahradí šustění trávy.

„Chce to hlavně notnou dávku fantazie a nebát se použít věci, které vypadají úplně jinak, ale poskytnou nám ten kýžený zvuk, který potřebujeme,“ směje se Petr Šplíchal.

Co všechno umí Petr Šplíchal vykouzlit pomocí starého pultíku na noty? A na co potřebuje starou děrovačku? Poslechněte si v reportáži Báry Kvapilové.