Rusko řeší britské špiony

Čtyřem nižším britským diplomatům je kladeno za vinu, že prostřednictvím zmíněného tajného spojového počítače instruovali, ale především přímo financovali některé ruské nevládní organizace. Jako důkaz prodejnosti ruského spolupracovníka čtyř údajných agentů, jehož jméno ovšem na rozdíl od Britů nebylo uvedeno, ukázal objektiv kamery několik výplatních dokladů na peníze pro zmíněné ruské nevládky, jež podepsal druhý tajemník britské ambasády v Moskvě Marc Dow.

Ostatně - právě touto pasáží základní špionážní aféra končí a začíná podstatnější část filmu, totiž přímé obviňování dvou konkrétních a známých ruských nevládních organizací - Moskevského helsinského výboru a skupiny Jevrazija.

Zmíněný film se v programu státní televizní stanice Rossija objevil tuto neděli bez předchozího ohlášení. Podle obvykle velmi dobře informovaných ruských elektronických novin polit.ru musel podobnou změnu programu povolit šéf státního výboru pro rozhlasové a televizní vysílání Oleg Dobrodějev, což se prakticky vždy děje na pokyn nejvyšších míst. Pro tento předpoklad svědčí i fakt, že všechny zbylé celoplošné televize udělaly z uvedení filmu Špióni jednu ze svých hlavních zpráv.

Důkaz přímý poskytl nejvyšší mluvčí Federální bezpečnostní služby, šéf její Centra pro styk s veřejností plukovník Sergej Ignatčenko. Ten doslova uvedl, že ruská tajná služba "se rozhodla film uvést poté, co se její zástupci minulý týden setkali s představitelem britské rozvědky v Moskvě, s existujícími indiciemi špionážní činnosti čtyř Britů ho seznámili a on všechna tato obvinění odmítl". Znamená to tedy, že film Špióni vznikl jako prostředek nátlaku na britskou tajnou službu, který by v případě jiného vyústění debaty obou stran odvysílán nebyl.

Pár slov o hlavním autorovi dokumentu Arkadiji Mamontovovi. Je to týž Mamontov, jehož autor těchto řádek osobně zažil v akci při zjišťování příčin a následků tragédie ruské jaderné ponorky Kursk v roce 2001 - jinak jediný novinář, který se dostával do přímého styku s nejvyššími představiteli ruské admirality a také na paluby nejutajovanějších záchranných plavidel. Právě jeho záběry pak ostatní, a to i ruští televizní novináři, dostávali v prověřených a cenzurovaných kopiích. Zhruba totéž lze říct i o ostatní podobné novinářské práci tohoto muže. Arkadij Mamontov je zkrátka již léta mediálním hlasem Federální bezpečnostní služby. Inu, někdo takovouto práci dělat musí a nevylučuji, ba jsem si téměř jist, že ji dělá z přesvědčení. Právě on na závěr svého dokumentu, jehož hlavní patos jednoznačně míří proti ruským nevládním organizacím, prohlašuje, že citujeme "mají-li podobné organizace vykonávat kontrolu na nejvyššími vládními strukturami, musí v nich působit lidé neúplatní, a ne zaprodanci". Konec citátu.

Poněkud jiného názoru je jiný, zaslouženě slavnější televizní novinář, někdejší komentátor a moderátor analytického pořadu Zrcadlo Nikolaj Svanidze. Citujeme: "Co na světě existují státy, vždy v nich byli, jsou a budou špióni. A ti budou vyzvídat, ať si o tom my ostatní myslíme, co chceme. Finále tohoto případu je jasné: Ti čtyři budou vyhoštěni a britská strana pak vyhostí čtyři naše diplomaty, pracující pro naše tajné služby. Nejsmutnější na tomto případu je, že my sami jím znovu zvedáme železnou oponu. Tu železnou oponu, která teprve nedávno spadla."