Rusko si dnes připomíná 13. výročí pokusu o vojenský převrat proti vládě Michaila Gorbačova
Devatenáctý srpen roku 1991 začal pro tehdejší sovětské občany opravdu znepokojivě: státní televize zrušila běžné programy a z obrazovek se linula jen vážná hudba, což byl v sovětských dobách nejčastěji signál, že zemřel další generální tajemník. V případě vyloženého politického mladíka Michaila Gorbačova bylo ovšem něco takového málo pravděpodobné.
Pravda rychle vyšla najevo: na obrazovkách se zanedlouho objevilo podivné společenství pánů v tmavých oblecích, vedené bývalým profesionálním komsomolcem Gennadijem Janajevem. Právě Janajevovými alkoholem poněkud zmoženými ústy pak bylo národu zjeveno, že Michail Gorbačov se ze zdravotních důvodů vzdává všech svých funkcí a že moci se prozatímně ujímá tzv. Státní výbor pro mimořádné události.
A tím také mimořádné události opravdu propukly: do Moskvy byly staženy elitní jednotky armády i ministerstva vnitra, ale jejich velitelé, kteří se nedokázali zorientovat v tom, kdo je v tomto podivném povstání vlastně v právu a kdo je na čí straně, udělali to nejrozumnější, co udělat mohli - totiž nic. Pučističtí dobrodruzi tak přišli o svůj hlavní argument a skutečným vítězem této nečekané vzpoury se nakonec před moskevským tehdy parlamentním Bílým domem, hájeným bezbrannými občany, stal Boris Jelcin.
Přestože bezprostředním příčinám srpnového protigorbačovského puče z roku 1991 dnes nerozumí téměř polovina ruských občanů, zcela jasné jsou jeho důsledky - zákaz Komunistické strany Sovětského svazu, definitivní krach Gorbačovovy perestrojky, politický konec samotného Gorbačova, v závěru téhož roku rozpad největší země světa, ale především konečné fiasko komunistické ideologie jako takové.
Následující desetiletí proběhlo jak známo ve znamení všeobecného chaosu, ekonomického přešlapování, zrodu ruského velkokapitálu a čečenské tragédie. Jelcinova úloha v ruských dějinách nebyla dosud zopdpovědně a objektivně zhodnocena a na podobné hodnocení si zřejmě budeme muset počkat až do chvíle, kdy Boris Nikolajevič už mezi námi nebude. Zjevné je ale jedno: hlavní Jelcinovou historickou zásluhou je fakt, že nedovolil návrat komunistů k moci, a to zejména v prezidentských volbách roku 1996, kdy hrozilo zcela reálné nebezpečí, že hlavou ruského státu se stane komunista Gennadij Zjuganov.
Tomuto vývoji Jelcin zabránil jak zcela legitimním paktem s legendárním generálem Alexandrem Lebeděm, který Jelcinovi poskytl hlasy patnácti procent svých voličů, tak velice problematickým souručenstvím s ruskými oligarchy. Ti za slib, že si v ruské ekonomice budou moci dělat, co sami uznají za vhodné, dali Jelcinovi peníze a neomezený prostor ve svých médiích. Co všechno z toho povstalo, je už jiný příběh.
Dnešní pohled na události staré třináct let ukazuje dost zajímavých věcí. Stejně jako tehdy by se podle sociologických průzkumů na stranu Janajevových počistů postavil každý osmý Rus. Významně ovšem přibylo jak těch, kteří by se nepřidali na žádnou stranu a ještě víc je lidí, kteří skutečným důvodům tehdejší nejvážnější konzervativní vzpoury za celou dobu perestrojky stále nerozumějí a nejčastěji se - zčásti jistě právem - domnívají, že nešlo o souboj idejí, ale hlavně o bitvu různých mocenských klanů. Přestože řada politiků i politologů tvrdí, že dnes by něco jako janajevský puč nebylo možné, jiní odborníci jsou přesně opačného názoru. Ti Vladimira Putina varují, že jeho hlavními nepřáteli nejsou oligarchové, jak se zřejmě ruský prezident domnívá, ale především nižší úředníci státního aparátu a představitelé silových rezortů v regionech. Na obě tyto kategorie lidí totiž přímo dopadají negativní důsledky putinských reforem. Ty silně oklešťují regionální pravomoci ve prospěch centra a to se novému guberniálnímu aparátu rozhodně líbit nemůže.
Navíc mohou mít nejagresivněji naladění příslušníci těchto kruhů dojem, že z finančního koláče rozdělovaného hlavně v Moskvě na ně jaksi nezbývá, což je zajisté další dostatečně pádný důvod k nespokojenosti. Šéf ústavu národní strategie Stanislav Belkovskij se dokonce domnívá, že přímý konflikt mezi regiony a centrem je v Rusku nevyhnutelný a že dříve či později k němu prostě dojde. Pokud se tedy Vladimir Putin bude dnes zabývat historickým odkazem 19. srpna roku 1991, má o čem přemýšlet.
