Ruský vývoj v uplynulém roce
Formálně byl pro pokračování putinské epochy v Rusku podstatný 14. březen loňského roku, kdy proběhly prezidentské volby. Již v prvním kole v nich podle neomylného očekávání zvítězil dosavadní šéf Kremlu, který získal přes 71 procenta hlasů.
Přičteme-li k tomuto vskutku drtivému výsledku prezidentských voleb vývoji poměrně příznivou ekonomickou situaci Ruska jak uvnitř, tak i na mezinárodních trzích, způsobenou zejména rekordně vysokými cenami ropy, je zcela jasné, že Vladimir Putin měl tento rok řečeno slovníkem epochy minulé onen příslovečný "klid na práci".
Vraťme se alespoň v pár bodech k tomu, nač Putin "klidu na práci" využil.
Před několika málo dny konečně dokonal dílo zkázy, které si předsevzal již v roce 2003 - de facto rozdrtil největší ruskou soukromou firmu Jukos tím, že ji v dražbě zbavil její nejvýnosnější divize Juganskněftěgaz. Nezabývejme se v tuto chvíli detaily způsobu, jakým to bylo provedeno a konstatujme jen, že přes víceméně nastrčené firmy Baikal Finance Group a Rosněfť tento ropný klenot Jukosu putuje do rukou polostátní společnosti Gazprom. Máme-li celý proces kolem Jukosu jednoduše pojmenovat, jedná se o tiché znárodnění této firmy.
Dalším velice důležitým procesem v Rusku bylo omezení moci gubernátorů. Ti svůj stále větší politický význam získávali v dobách Borise Jelcina a řada z nich, a to v těch nejvýznamnějších oblastech, jako je kupříkladu Sverdlovská či Krasnojarská, začala Kremlu přerůstat přes hlavu. Tito lidé nevíc měli velmi silný politický mandát, protože byli voleni přímo ve svých regionech. Podle nových pravidel bude gubernátory volit oblastní zákonodárný orgán daného subjektu Ruské federace, ovšem na doporučení hlavy státu. Nebude-li takovýto orgán třikrát za sebou podobné laskavé doporučení respektovat, prezident oblastní zákonodárce jednoduše rozpustí a nechá zvolit jiné, pokud možno méně odbojné.
Oba důležité fenomény politického vývoje Ruska za rok 2004 spolu úzce souvisejí: Jak moc oligarchů, tak moc regionálních vládců jsou současnému prezidentovi trnem v oku. Tažení proti nim má jistě i racionální jádro. Oligarchové i regionální vládci si dlouho počínali podle Jelcinova doporučení "berte si tolik moci, kolik jí sami stačíte unést". Putin má jistě pravdu v tom, že obě sféry, tedy oligarchicko-ekonomická i regionální, měly tendenci jednoduše brát ruský stát na hůl, aniž by se přitom nějak významněji zasloužily o blaho celé ruské společnosti. Je ovšem otázka, zda Putinovy vysloveně biřické metody tento stav věcí zlepší.
Zatímco uvnitř ruských hranic si současný ruský vládce může dělat doslova co se mu zlíbí, mnohé z toho, co nechce být či již není Rusko, mu působí stále větší potíže. Čečenští teroristé v květnu zabili promoskevského prezidenta Kadyrova a znovu udeřili na konci srpna a počátku září na palubách ruských dopravních letadel a severoosetském Beslanu. Naznačili tak, že pro Rusko je čečenský problém ranou, která se docela jistě ještě dlouhá léta nezahojí.
Ještě těžší ztrátou ale byl vývoj událostí v nejlidnatější postsovětské republice - na Ukrajině. Přes veškeré, podotkněme velmi nemotorné snahy Moskvy prosadit v podzimních prezidentských volbách svého chráněnce Viktora Janukovyče, Rusko v tomto zápase na celé čáře prohrálo. Putin si přitom docela jistě musel uvědomit, že tzv. hrubé vměšování do vnitřních záležitostí jiných zemí,. z něhož Moskva kdekoho tak ráda obviňuje, se skutečně nevyplácí.
Malá poznámka závěrem. 21. prosince si Rusko připomnělo 125. výročí narození J.V. Stalina. Řada politiků včetně proputinského předsedy Státní dumy Borise Gryzlova při této příležitosti začala volat po přehodnocení role "otce všech národů" a tohoto nejstrašnějšího kata vlastního národa v lidský dějinách označila za "nevšední politickou osobnost". To samozřejmě neznamená návrat stalinské hrůzovlády. Měli bychom si však uvědomit, že podobně uprostřed 60. let začínala epocha brežněvské stagnace a vše neblahé, co s ní souviselo.
