S více bohy je více legrace
Už jako malému klukovi mi bylo líto Parise, kterého na pastvě přepadly tři bohyně, Hera, Athena a Afrodita. Byly rozhádané a nemohly se dohodnout, která je z nich nejkrásnější. Nápad!, řekl by můj židovský dědeček, „tři ženské a mají se samy mezi sebou dohodnout, která z nich je nejhezčí!“ Není divu, že si málem vyškrabaly oči a to a že se nakonec obrátily na nezávislého soudce – i když o mladíkovi Paridovi bychom mohli úspěšně pochybovat.
Protože to byly řecké bohyně, zachovaly se samozřejmě jako řecké bohyně. Žádná z nich nic nenechávala náhodě. Nepostavily se jen tak před Parida. Nezazpívaly. Ani nepředvedly umný tanec v doprovodu kithary, natož aby se nechaly zkoušet z půvabů ženské inteligence. Každá se jednoduše pokusila soudce uplatit.
Mladík Paris, který právě dorostl do věku, ve kterém hormony člověkem doslova cloumají a mlátí s ním o zem, nedostal jednoduše šanci poodstoupit a prohlédnout si božské krasavice, ocenit jejich lepé tvary a křivky a nechat promluvit své rodící se mužství. A právě je přimět vyslovit očekávaný soud. Ze tří stran byl naopak vystaven pokušení z korupce. Nebo si myslíte, že příslib světovlády, kterou nabízela Hera, Diova manželka, příslib nepřemožitelné bojovnosti, již slibovala Athena, pro změnu dcera Diova, jim oběma přidaly na kráse? Byla snad Afrodita krásnější tím, že teenagerovi Paridovi přislíbila lásku nejkrásnější baby tehdejšího světa? Už slyším, jak voláte, že to byla řádná mejlka! Jenže chyba lávky, přátelé! Ony tři prohnané bohyně měly ve skutečnosti pravdu. Cožpak poznání, že majetek, moc, významná funkce zvyšují sex-appeal jejich nositele bez ohledu, jakým je ve skutečnosti chudákem, se datuje až od dnešních dnů? Kdepak! I staří Řekové věděli, že tvary a křivky nemusejí stačit. Přitažlivá sociální nabídka je může často až přetrumfnout.
Nebyla to soutěž krásy, kterou uspořádaly bohyně Paridovi, jak si nepochybně i on sám namlouval, ale soutěž inteligence, v neposlední řadě inteligence sociální. Tu se ukázalo, že obě intelektuálky, Hera a Athena, měly sice hodně načteno, nakonec trumfla blondýna Afrodita. Pochopila, že sedmnácti – osmnáctiletému mladíkovi je ukradena světská sláva, jestliže spolu se svým bouřlivě probouzejícím se mužstvím musí trávit čas o samotě, kdesi v horách na pastvě. Jablko, které od Parida dostala, obdržela zcela po zásluze a její soupeřky to měly bývaly uznat.
Jenže to by to nesměly být řecké bohyně! Bez špetky nadhledu, smyslu pro humor a hlavně sportovního ducha! Porážku neuznaly, vyvolaly válku trvající dlouhých deset let, a když už Řeky do svého sporu zatáhly, nenechaly je, aby si to vyřídili mezi sebou, neustále se jim do jejich zápasu pletly, pomáhaly si neférovými triky a podobnými kouzly. Jedním slovem: nechovaly se – řečeno slovy Karla Poláčka – jako sportovně uvědomělé publikum.
Oni to vůbec staří Řekové měli se svými bohy svízel. Spolehnutí na ně nebylo. Slovo drželi jen, když se jim to hodilo. Intrikovali mezi sebou. Pomlouvali se navzájem. Chytali se do léček a chudák Řek, který se s nimi pustil do nějakého rádoby slibného podniku. Zbyly mu oči pro pláč.
Poctivě vzato – možná nad tím ani tolik neplakali, jak by se nám první pohled mohlo jevit. Věděli o svých bozích své a vcelku se s tím netajili. Podrazů, kterých se od nich naděli, vtělili do svých mýtů a legend celou řadu, stejně jako podrazy, které zas jim uchystali oni sami. Útěchou jim bylo nepochybně vědomí, jsme-li my lidé čas od času verbež a pakáž, pak máme být verbeží a pakáží po kom… a významně se podívali směrem k hoře Olymp.
Jaké ale muselo být jejich zděšení po tom, co se vcelku s přehledem zabydleli v té krajině, jejíž ráz určovali rozhádání, vzájemně si nepřející a závistiví olympští bohové, když se mezi nimi objevil jakýsi muž. Říkal si Pavel. Byl Římanem a současně Židem. I na řecké poměry mimořádně vzdělaný a znalý teologie. A protože jeho tatínek v Judeji provozoval koželužnu, nechal se v Řecku, rovněž v koželužně, beze všeho najmout jako řadový dělník a při práci promlouval jako se sobě rovnými nejen s lidmi svobodnými, ale i s otroky.
Pravda, Řekové měli povědomí, alespoň někteří z nich, že Židé mají jakéhosi podivného boha, o kterém nevědí, ani jak vypadá, ani jak se jmenuje. Možná je to moc nepřekvapovalo. To víte, Židé! Mezi nimi se najdou všelijací patroni! Často ani ke společnému stolu usednout nechtěli, nad pokrmy se ošklíbali a raději si kdesi v koutě cosi kuchtili, prohlašujíce, že nečisté jídlo jíst je hřích, který jejich bůh trestá smrtí. V tom posledním alespoň jim Židé přišli srozumitelní. Vždyť i jejich bohové se často chovali jako krutí tyrani, bez špetky shovívavosti a porozumění. Svým způsobem i v té krutosti se jevili srandovní. Byli přece jako lidé sami! Co však s bohem, kterého nevidíš, neslyšíš, který nemá jméno, ptali se, a kterého nemůžeš, dokonce nesmíš vtělit do sošné mramorové podoby?
Najednou se tu objeví muž jménem Pavel, který, ač toho nemá zapotřebí, je přece ze zámožné rodiny, nechá se najmout jako řadový dělník, rozmlouvá i s těmi nejponíženějšími, ujišťuje je, že jeho bůh, tedy ten židovský, není zas takový neruda, jak si mnozí Židé představují, že není potřeba se před ním kořit, ponižovat se a vymýšlet dary na usmířenou. Chceš-li ho opravdu uctít, rozděl se o to, co máš s chudými a potřebnými. Oni tu jsou jaksi v jeho zastoupení. Z jeho vůle jsi člověkem svobodným a každý, kdo se tě pokusí ujařmit, uvrhnout do otroctví, sám sebe zotročuje. A hlavně koná proti řádu věcí a světa.
„A jak by to tedy bylo s Paridovým soudem?“ zeptal se možná některý ze zvídavých a v řeckých mýtech vzdělaných Řeků. „Jak by bylo?“ odpověděl by býval protiotázkou Pavel z Tarsu. „Bůh není tak pošetilý, aby měl zapotřebí ptát se kohokoli, tím spíš mladíka Parida, zda je nejkrásnější, a i kdyby se nakrásně zeptal, není tak zpozdilý, aby se nad jeho soudem rozkatil. Má přece sportovního ducha!“
