Sarajevský syndrom ovlivňuje novelu ústavy
President republiky se může po příštích volbách pokusit o obejití volebních výsledků, v případě, že nebudou v souladu s jeho představami, a sestavovat vládu podle vlastních politických preferencí, nikoliv na základě vůle voličů", píše se v dopise, kterým vysvětlují Poslaneckou sněmovnou schválené ústavní změny jejich autoři signatářům iniciativy Impuls 99.
Tato slova, byť obecně vyřčená, dokazují, že syndrom Sarajeva je mezi českými politiky stále ještě živý. Jako by autoři ústavních změn měli před očima především události z přelomu let 1997 a 1998, kdy po pádu Klausovy vlády vznikl kabinet premiéra Tošovského. Tehdy president republiky nedal šanci, byť v dané realitě odsouzenou předem ke zmaru, předsedovi ODS, aby se pokusil sestavit novou vládu. Možná, že tím ušetřil několik týdnů, kdy by se Česká republika nacházela ve vládní krizi. Možná, že by Václav Klaus sám pokus o vytvoření nového kabinetu vzdal. Vzhledem k tomu, že šanci nedostal, jsou to pouze spekulace, které už nikdy nepůjde přesvědčivě potvrdit, nebo vyvrátit. Proto je zbytečné se jimi seriózně zabývat a neměl by jim být přikládán velký význam při uvažování o podobě ústavních změn. Jak dokazuje realita, je tomu přesně naopak. Autoři novely ústavy, tedy Zdeněk Jičínský, Jitka Kupčová, Jan Zahradil aIvan Langer, v písemné odpovědi signatářům Impulsu 99 vlastně přiznávají, že jednou z hlavních motivací ústavních změn je právě obava z presidentova přílišného zasahování do povolebních politických jednání. Přitom pohled do stále platné a tudíž zatím nezměněné verze ústavy dokazuje, že role Václava Havla při sestavování nové vlády je zbytečně démonizována. V české parlamentní demokracii, kde vláda může existovat pouze s posvěcením Poslanecké sněmovny, musí hlava státu její vůli respektovat, ať se jí to líbí nebo ne. Tudíž v konečném důsledku nemá šanci obejít výsledky voleb. Pokud nově sestavený kabinet neuspěje a nezíská podporu (třeba i nepřímou) většiny poslanců, nedostane se k moci. Tošovského vláda proto nemohla vzniknout pouze na základě Havlova přání, ale také díky rozložení sil ve sněmovně. Kdyby její většina s Tošovského vládou nesouhlasila, hlava státu by nic nezmohla. Proto president nemůžeani za stávající právní úpravy obejít výsledek voleb. Má pouze prostor k tomu, aby zvážil, který z představitelů politických stran má největší šanci na sestavení nové vlády. A i když to v ústavě není výslovně uvedeno, dostává přesto první šanci vítěz voleb. Tak tomu bylo pokaždé. Nikdo si na to nestěžoval a neměl k tomu prakticky důvod. Jedinou výjimkou dosud byla jednání po pádu Klausova kabinetu. Na zpřísnění znění ústavy právě v tomto bodě se to zdá málo. Tím spíš, že po předčasných volbách v roce 1998 měl Václav Havel vzhledem k jejich výsledku šanci pověřit sestavením vlády někoho jiného než Miloše Zemana, přesto to neudělal a nic nenasvědčovalo tomu, že by o tom reálně uvažoval. Pokud bychom připustili možnost Havlova taktizování, mohlo by pouze vést k prodloužení doby vzniku nového kabinetu. Navržené ústavní změny však ke ztrátě času mohou rovněž přispět. Pokud by hlava státu musela bez ohledunapolitickou realitu pověřit sestavením vlády automaticky nejprve vítěze voleb a v případě jeho neúspěchu druhého v pořadí, mohl by se vznik kabinetu také protáhnout na týdny až měsíce. Například by těsně vyhráli komunisté. A protože by neměli potřebnou většinu, museli by hledat koaličního partnera. Lze si představit, že marně. Přesto by šanci na sestavení vlády museli dostat. Druhá by mohla skončit s nepatrnou ztrátou ODS. A pokud by averze vůči jejímu předsedovi v ostatních stranách trvala, bylo by reálné, že by i on těžko sháněl podporu pro svoji vládu a asi by ji nechtěl získat za každou cenu. Takže podle novely Ústavy by přišel na řadu třetí pokus. Přitom podle politické reality by šlo sestavit koaliční vládu hned napoprvé. To kdyby o složení kabinetu mohl vyjednávat lídr čtyřkoalice, která by s nepatrným odstupem skončila na třetí příčce za komunisty a ODS a která by byla předběžně domluvená na spolupráci sesociální demokracií a přitom by tyto strany disponovaly potřebnou většinou ve sněmovně. To je samozřejmě pouze teoretický příklad. Na něm lze však názorně dokázat, že ani přesně vymezené povinnosti hlavy státu při jednání o sestavování nové vlády ještě nutně nevedou k jeho bezproblémovému chodu. A protože životní realita je neuvěřitelně rozmanitá, bylo by lepší, aby se pravidla neměnila a nebyla stanovena příliš přesně, a to bez ohledu na sympatie či averzi vůči Václavu Havlovi.
