Šetrný Hospodin

Posuďte sami.

Rabi vypráví: Jistého dne chudý drvoštěp našel uprostřed lesa kojence. Ujal se ho a trápil se otázkou, jak ho uživí. Začal se modlit k Bohu, a tu se stal zázrak: Drvoštěpovi narostla prsa a mohl tak nemluvně nakojit. „Rabi,“ přihlásí se malý Itzik, „ten příběh se mi nelíbí. Proč tak nápadnou věc a u muže? Bůh je přece všemocný. Mohl mu přece vedle nemluvněte položit pytlík s penězi a on si najmout kojnou.“ Rabín dlouho přemýšlí a pak se konečně vysloví: „Špatně! Proč by měl Bůh plýtvat hotovými penězi, když si vystačí se zázrakem?“

Možná stejně jako malý Itzik vám nepůjde do hlavy Hospodinova šetrnost. Také si asi řeknete: no ale, je-li Hospodin všemocný, co mu to udělá, aby kdesi na cestě, kudy chudý drvoštěp jistojistě chodí, utrousil váček s penězi, namísto aby zázrakem drvoštěpa znetvořil a udělal z něj cosi na způsob transvestity? Anebo že by mu chudý drvoštěp za to nestál?

Vždyť už něco podobného učinil v případě ctihodného rabína, který se tím chlubil dokonce ve společnosti katolického faráře a evangelického kazatele, když se vzájemně trumfovali, kdo z nich zažil Bohem způsobený větší zázrak. Tehdy Hospodinovi nevadilo, aby na cestu, kudy věděl, že rabín jistojistě chodí, navraceje se domů, pohodil tlustou roličku stodolarovek. Nevadilo mu ani, že tak učinil o šábesu. To bylo dilema! Rulička s tučnými bankovkami na cestě, zřejmě opuštěná a osiřelá, a do toho šábes. Rabín zvedl svoji tvář vyčítavě k nebesům a teskně pronesl, že by snad mohl udělat výjimku, a když už ne výjimku, tak alespoň zázrak. A stalo se! Nalevo byl šábes, napravo byl šábes, vepředu byl šábes, vzadu byl šábes, jen nad rabínem čtvrtek.

Mám za to, že v případě drvoštěpa to nebyla ze strany Hospodina diskriminace. Na případu drvoštěpa chtěl názorně ukázat, že ne vždy, ani v případě krajní sociální nouze nelze hned sahat k té nejúčinnější munici. Jí peníze rozhodně jsou i pro samotného Hospodina. Ocitne-li se člověk v nouzi, je mu podle židovské sociální nauky zcela jednoznačně třeba pomoci. Pomoci má za povinnost obec. Otázkou ale je, jakou pomoc poskytnout? Ujmout se člověka, nakrmit, napojit, strčit mu do kapsy nějakou tu pětku? Určitě ano, nachází-li se nešťastník v krajní nouzi, a ne jako šnorer Lausitz, který pětku vzal a utratil za majonézu. I když jeho argumentace má také přesvědčivou sílu. Ptal se, když ho načapali s hubou ještě mastnou, „Když nemám pětku, tak si majonézu nemůžu dát, a když pětku mám, tak si ji zas nesmím dát; kdy si tedy mám dát majonézu, kterou mám rád stejně jako oni?!“

Pomineme-li výjimečný případ šnorera Lausitze, pak je zřejmé, že Hospodin zázrakem u chudého drvoštěpa názorně dal najevo, že člověka, nacházejícího se v nouzi nakrmíme a napojíme v krajním případě, v těch ostatních ta opravdu účinná pomoc je jen ta, díky které si nakonec dovede pomoci on sám.