Šikanovat zaměstnance povoleno

Jen pro orientaci, za prvních pět měsíců zaznamenali kontroloři sedm tisíc takových přestupků, zhruba o tisíc víc než v předchozím roce. Své kontroly přitom oznamují předem a tak je pravděpodobné, že zaměstnavatelé stihnou největší nešvary skrýt. Právě argument "když se ti nelíbí, můžeš odejít" je nejlepším nástrojem každé šikany.

Očividně jde o vážný problém, který zřejmě někdy řešil každý, kdo je v zaměstnaneckém poměru. Pozice zaměstnanců se ale zhoršuje, tvrdí statistika, a potíže se nevyhýbají žádnému odvětví. Tvrdý postup proti zaměstnancům není výjimečný ani v podnicích, které patří majitelům ze zemí Evropské unie. U těch se dosud předpokládalo, že budou učit Čechy profesní etice - místo toho se přizpůsobili nevlídnému prostředí postkomunistické země a využívají to k vlastnímu prospěchu.

Šikanovat zaměstnance se zaměstnavatelům zkrátka vyplácí - pokud tedy chtějí snižovat mzdové náklady za každou cenu. V Česku mnozí hledají jen lacinou a nekvalifikovanou pracovní sílu. A když ji mají, tak se snaží, aby opravdu laciná byla.

Bránit by tomu mohly odbory, jejich snaha je ale většinou jen platonická. Zaměstnavatelé totiž mnohdy dokážou zabránit, aby odbory na jejich pracovišti vznikly. Odborová centrála nemá páky je k tomu donutit a státní úředníci se o to nezajímají.

Nejde přitom pouze o malé firmy Příkladem jsou obchodní řetězce Lidl a Penny Market, kde jsou aktivity odborů nulové. Mluvčí těchto firem přitom o svém vztahu k odborům odmítají cokoliv říct. Prosadit větší práva zaměstnanců se snaží sociální politika uvnitř Evropské unie. Naopak Američané nechávají spíše na jednotlivcích, aby své postavení v profesi obhájili sami. Právě Amerikou argumentují ti, kteří tvrdí, že také situace v českých podnicích nevyžaduje zásah zvenčí a že stát nemá řešit poměry zaměstnanců. V každém případě by se tím zdražila práce - a ta je už dnes dost drahá, vinou odvodů na sociální a zdravotní pojištění.

Z pohledu prodavačky, která pracuje na termínovanou smlouvu a která má z dvanáctihodinové pracovní doby placeno jen osm hodin, je to ovšem slabá útěcha.

Slabá útěcha je to také z pohledu ústavy. Ta zaručuje právo sdružování - a je běžné, že firmy zakládání odborů brání. Pokud tomu zabránit nedokážou, snaží se odbory ignorovat, jako kdyby nebyly.

Názory i příkazy vedoucích je jistě třeba respektovat, pokud je ale vyloučena úplně každá diskuse, stávají se z nich malí diktátoři, kteří úplně zapomínají, že ten druhý je také člověk. Odbory, nebo jiný druh reprezentace zaměstnanců je důležitý tam, kde lidem hrozí, že budou semleti v ekonomickém procesu - tak zní argument pro existenci odborů. Kdyby musel arogantní šéf svá rozhodnutí vysvětlovat, jistě by o nich víc přemýšlel.

Když reprezentace zaměstnanců chybí, dostanou se lidé v podnicích pod totální kontrolu svých šéfů, varuje například ekonom Ivan Fišera. Pro mnohé z nich to pak vypadá, jako návrat do časů před listopadem 1989.

Větší účast zaměstnanců na řízení práce přitom nemusí vždy škodit, častěji naopak pomáhá, aby podnik byl víc produktivní. V týmech se pracuje nejen v britských reklamních společnostech, ale také v německých či japonských automobilkách. Když lidé dostanou šanci uplatnit své nápady, když vědí, že kolektiv je vyslechne, mají větší motivaci a majitel firmy na tom vydělá.

Těžko říct, jestli má stát zasáhnout tvrdě a například nařídit, aby například po švédském vzoru byl v každém podniku důvěrník, který bude kontrolovat poměry na pracovišti. Třeba by stačilo, kdyby veřejnou deklarací podpořil snahy všech, kdo se chtějí stát odboráři, případně zařídil bezplatné právní poradny.

Postup takovým směrem v každém případě odpovídá zájmu společnosti, která musí stát na práci kvalifikovaných a sebevědomých zaměstnanců. Pokud jde o bezprávné nádeníky, takoví budou vždy lacinější v zemích třetího světa.